Zlomek

Přeplněná letištní hala. Poledne v pondělí. Vedro. Všude hlahol a rámus. Davy lidí se tlačí u přepážek. Athény, Káhira, Stockholm … A on tam stojí uprostřed toho všeho. Úplně sán. Jen s maličkým ranečkem na zádech. Stojí a pláče. Rozhlíží se kolem sebe. Děsí ho množství cizích lidí, kteří jsou o tolik větší než on sám. Vlasy pod kšiltovkou upocené. Ustrašeně se dívá na každého, kdo projde kolem. Kdy už to skončí ? Skončí to vůbec ? Nebo to ještě nezačalo ? Kde to jsem ? A proč vlastně ? A kde je máma ? Tříletý člověk se ztratil ve velkém světě. Malý velký muž.„Pojď sem, zlatíčko, máma je tady,“ letmo zahlédnu jak ho dvě štíhlé ruce zvedají. A přesně vím, co se stalo hned potom : malé ručky se pevně chytily mámina krku a slzy ještě nestačily oschnout, ale velké klučičí oči se rozsvítily. A v těch modrých tůňkách by se celá máma utopila.
Všechno to, co se odehrálo v minulých několika málo vteřinách je pryč, pláč střídá smích, strach jistota. Zůstala mi za zády celá ta scenérie, která sem tak nějak patří, ale někde uvnitř mě to zůstalo. Vím, že ho víc neuvidím, ale ten strach, slzy, oči a otazníky v nich, ty vidím pořád před očima.
„ Pojď sem, zlatíčko,“ přitisknu k sobě tříletého synka, kterého nesu v náručí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>