SMÍŘENÍ

Sešli se tam, kde měli, přesně podle plánu. Přesto ale bylo všechno úplně jinak. „Nevíš, proč se všichni tak divně chovají?“
„Jak divně?“ zeptal se opatrně.
„Nikdo se se mnou nebaví, nikdo si mě nevšímá, nikdo mě nepozdravil. Já to nechápu, vždyť jsou to moji kamarádi, je to vždycky tak srdečný,“ kroutil hlavou. „A přitom jsem nikomu nic neudělal. Nechápu to.“ Byl úplně vyděšený.
„Copak ty nevíš, co se stalo?“ díval se do kamarádových očí a viděl tam obrovský otazník. On neměl vážně ani tušení?
„Nevím, co se stalo?“
„Tak se podívej,“ podal mu papír. „Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit.“
„Cože?“ vytřeštil oči. „To je přece … to je parte. Moje a mojí ženy. Odhodil papír. „Řekni mi, že to není pravda.“
„Kéž by nebyla.“
„Ale, ale…“ kamarád se rozplakal. „Ale vždyť já tady mám ještě moc práce. A holky…“ vytřeštil oči. „Co holky, moje, naše děti? Co je s nima?“
„Nemůžou se z toho vzpamatovat, stejně jako my všichni ostatní.“
„Ale,“ zakroutil hlavou a poklepal mu na rameno. „To je vtip, viď? Blbej vtip.“
„Není,“ sklopil oči a třásl se po celém těle.
„A co se vlastně stalo?“
„Měli jste nehodu.“
„Nehodu?“ Převaloval to slovo na jazyku, jako by ho nikdy předtím neslyšel. Zopakoval ho s takovým odporem…„Nehodu?Jak jsme mohli mít nehodu? To není možný, copak nám nedokázali pomoct?“
„Ne. Tobě ne a tvoje žena odešla za tebou.“
„A kdy je…“ nemohl to vyslovit, „…pohřeb?“
Odkašlal si a sklopil oči. „Byl před čtrnácti dny.“
„Cože? To už je to tak dlouho?“ Začal chodit do kolečka. „Musím s tím něco udělat.“ Opakoval „musím s tím něco udělat…nebo jsem snad duch?“ a pak se začal rozplývat a po chvíli po něm zbyla jen jeho vůně a naděje, že se jednou doopravdy setkají.