Pampeliškový med

jsme s ONdrou vařili letos už dvakrát. Panáček vesele hopkal loukou a poctivě sbíral kvítek po kvítku. Až jich bylo 40 deka. Potom mi pomáhal odstřihovat nůžkami zelené zákrovy, jak tomu říkají odborně v knize.
„A co to je, maminko?“
„To je to, z čeho roste kvítek, ONdrí. Celý tohle zelený musíš ustřihnout.“ Tak stříhal a v misce rostla hromada žlutého pápěří. A nakonec toho bylo skoro přesně 25 deka. To jsme společně zalili litrem a půl vařící vody a ve velkém hrnci nechali přiklopené do zítra.
Zítra jsme vzniklou hmotu scedili přes starou utěrku, pořádně vyždímali a dali na plotnu, škrtli a skoro čtyři hodiny vařili. A přidal tam ONdra kilo a půl cukru pískového a šťávu z jednoho pomeranče a jednoho citronu, které poctivě odšťavil a přecedil. Je fakt šikovnej!
Jen dovařit to nestihl, usnul. Takže jsem to kolem desáté dovařila, nalila do skleniček od přesnídávky či jogurtu a zařadila do spíže, že se medík bude hodit. A jak se hodí vidím každý den několikrát. ONdra je jako medvídek a mlsá med na lžičku, nebo do čaje a nebo na chleba s máslem. A naposledy, když plná lžička doputovala do ušmudlané pusy, přivřel očička, olízl se a řekl: „Maminko, tys to tak dobře udělala, má tě za to rád…“