ČAS UKÁZAL …

Hledala lásku, něhu, porozumění a třeba i tátu pro svého prcka. Říkala si, ať je jakýkoli, jen ať je má rád. Čas se vlekl.
Našla ho.
Připadalo jí, že našla zázrak. Svobodný, bezdětný, nezadaný, choval se k ní hezky a jejího prcka bral jako součást jí. Věděl, že ona je dva a tak to prostě bylo. Navíc byl pěkný a velmi přitažlivý. S domečkem a smělými plány. Hned si je oba pustil do svého života. O společné budoucnosti mluvil s takovou samozřejmostí, že na místo vedle něj byla náležitě pyšná. Nadšeně řekla, že s ním odejde. Žena má přeci následovat svého muže. Radoval se. A čas letěl.
Pak se nedělo skoro nic. Ze snahy spoustu věcí změnit, s vidinou společné blažené budoucnosti ve třech, byla brzy unavená. Chuť do všeho ji opustila. Začala hledat důvody proč ten, který jí tolik učaroval (i svojí občasnou dětinskostí), se kterým se mohla otevřeně bavit kdykoli o čemkoli, který jí zvednul sebevědomí, aniž by o tom věděl, a ten který byl skvělý a něžný milenec, je ten, se kterým nemůže v žádném případě být. Její oči v něm viděly toho nejnevhodnějšího muže pro sebe i pro syna. Řekla mu to. Uvedla iks smyšlených důvodů proč s ním nemůže odejít. Bydlet kde má, je ve svém, a nechce opustit svoji jistotu bydlení. Snažil se ji pochopit a stáhl se do ústraní. A čas se vlekl.
Z jakýchsi důvodů dobrovolně opustila svoji jistotu bydlení a přestěhovala se i s prckem k rodičům. Věděla že je to hloupost, ale přesto si myslela, že to může klapat. Aspoň zapomene na svoji samotu. A najednou viděla, že jí chybí on. I jeho poházené prádlo, které ji dokázalo rozpálit do běla, jí teď chybělo. Našla ho a řekla mu to. Řekla mu i spoustu svých dalších uvědomění a dodala, že s ním odejde. Protože žena má přeci následovat svého muže. Uvěřil jí a radoval se. A čas letěl.
Nestalo se téměř nic. Vidina společné budoucnosti ve třech se opět rozplývala. Znovu začala hledat iks důvodů proč s ním neodejde. Viděla v něm nesamostatného samotáře, předsouvala mu svoje domněnky, které se v ní vzaly ani sama nevěděla kde a když se k ní snažil promlouvat , neslyšela ho. Nechtěla ho slyšet. Uzavírala se do svého světa. Řekla, že s ním neodejde a to je poslední slovo. Tečka.
Viděli se občas. Když byla sama, stýskalo se jí po něm. Jakmile přišel, vadil jí. Začala hledat kde se to zlomilo, ale nepřiznala to že ji to trápí. Syn nic nevnímá. Je ještě malý. Na tyhle věci je ještě malý. Naštěstí.
Chtěla to celé ukončit, protože se v tom nevyznala a byla unavená. V sobě se nevyznala. Říkala věci jinak, než je cítila. Ústa řekla, že je konec, ale srdce to tak necítilo. Její samota u rodičů byla nesnesitelná. Na několik dní se úplně zavřela do sebe. Srovnala si věci v hlavě a představa, že by ho už nikdy neměla vedle sebe jí vehnala slzy do očí. Dostala strach. Nechce přece jiného tátu pro svého prcka. Nechce zase stát na začátku a hledat. Nechce poznávat někoho jiného, nechce tápat a doufat. Chyběla jí jeho něha. Všechno si zvážila a věděla, že teď chce opravdu následovat svého muže. Začala se těšit. Na to, co je ve třech všechno čeká. Věděla, že to zvládnou, i když to nebude jednoduché. Byla zas plná odhodlání, chuti, lásky a pohody. Zase si budou povídat kdykoli o čemkoli. Budou spolu plánovat a konat. Jasně viděla, že všechno co jí už několikrát říkal myslel vážně. A ona to pošlapala. V duchu se mu omlouvala. Šla za ním s prosíkem a omluvou a všechno mu řekla. Čestně a otevřeně.

Už jí neuvěřil. A čas jako by se zastavil …