DESET MINUT ?

Jel tou samou tramvají jako já. Na Dejvické pustil sednout maminku s prckem, pak si nandal batoh na záda a stoupl si k tyči u předních dveří. Mohlo mu být tak dvacet? Dvacet pět? Chlapecký obličej, ale mužný pohled v očích a sebejisté pohyby. Nemám ráda, když někdo po někom kouká bez ostychu, skoro až drze. Ale moje oči letěly přímo k němu a ne a ne se odtrhnout.
Na Hradčanské se uvolnilo několik sedadel. Sedl si, batoh položil na kolena a díval se z okna. Ani ne za půl minuty se ale zvedl a pustil sednout staršího pána s holí. Nasadil batoh na záda a stoupl si k tyči u předních dveří. Nechtělo se mi nic, jen se na něj dívat. Jakoby cítil můj pohled, nepodíval se ani na okamžik mým směrem.
Na Malostranské se naše pohledy setkaly. Dva páry modrých očí se na sebe usmály. Posadil se na červenou sedačku a já jsem vystoupila. Z nástupiště jsem koukala za ním. Když se tramvaj rozjela, zvedl se a stoupl si k tyči u předních dveří. Pak mi jeho blankytný úsměv zmizel. Cosi z jeho klidného pohledu ve mně ale zůstalo…

Příspěvek byl publikován v rubrice Srdcem a očima. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>