Vytáhli kamarádi na taneční odpoledne do Prahy.„ Pojď s námi, dostaneš se mezi lidi, třeba se i seznámíš, pořád sedíš doma.“ Souhlasila jsem. Bylo to moc prima odpoledne. Dostala jsem se mezi lidi a seznámila se.
Přišel pro mě, dle mého odhadu, statný šedesátník. Nechala jsem se vyzvat k tanci a těšila se, že si to užiju. Ten jistě umí, říkala jsem si, jinak by nešel na taneční odpoledne. Můj odhad, že bych mohla být jeho dcerou, se mi potvrdil záhy. Řekl mi, že má třicetiletého syna.
Zahráli božský waltz. Vpluli jsme na parket. Ševelil, jak mě pozoroval, když jsem tančila a že je vidět jak mě to baví. Šel pro mě na jistotu.
„Jde vám to úžasně,“ jeho oči se vpily do mého výstřihu. Zvolil pevný úchop, tělo na tělo, skoro jsem se ani nenadechla. Při waltzu je prý nutné kontaktní držení. „A já se tak rád tisknu,“ vyšlo z něj, když očima zkoumal třetí knoflík mojí blůzky. To já taky, ale musí to mít nějakou úroveň.
„Aha,“ vyšlo pro změnu ze mě. Nic jsem si nepřála víc než aby ten tanec skončil. Trp, holka, trp, to máš za zvědavost. Zavalil mě otázkami jestli sem chodím často a jak se mi tu líbí, jestli mám ráda jaro a kde bydlím.
„A znáte to v Pohádce?“ pohledem visel na mojí sukni.
„To teda neznám,“ zakroutila jsem hlavou
„Vy to neznáte?“ z jeho hlasu byl cítit štipeček opovržení.
„Bohužel,“ přiblble jsem se usmála.
„To je v Šárce, tam u Liboce, tam jsem se mockrát miloval,“ usmál se a rychle dodal, že „když jsem byl mladý.“ Asi mě to mělo uklidnit.
„Óóójééé,“ škytla jsem. To je teda výhra. Cítila jsem jeho oči zabodnuté do místa, kde tušil poprsí. A to se dalo, vzhledem k tomu, že jsem byla v tu dobu kojící matka, vytušit velmi snadno.
Kapela dohrála. Váhala jsem, zda si mám jít sednout, nebo čekat čím dalším mě omráčí. Byl očividně otráven, když začali hrát bezva rokec. Zprvu mě chytal za ruce, ale vždycky jsem se vyškubla.
„Vy asi tančíte radši takhle svobodně, co?“ protéza cvakla.
„No při tomhle se moc tisknout nedá,“ odbyla jsem ho. Chvíli se ještě snažil o kontakt, ale neobstál. Byla jsem tvrdá jako žula. Byl vytrvalý další tři kousky.
„Tohle není taneční skladba,“ křičel. „To je úplně obyčejná písnička.“ Rozhazoval rukama. Vypadalo to jako dobře nacvičená taneční figura. Jeho poslední naděje na tisknutí se se rozplynula, když začali hrát kankán. Vzdal to. Odešel. A já jsem se ani neohlédla. Když jsem potom přišla ke stolu, loučil se slovy: „Tak my vám s kamarádem nebudeme překážet.“ Chtělo se mi říct, že je to skvělý nápad, ale pak jsem mu jen popřála šťastnou cestu. A to je konec.
Jaké z toho plyne poučení? Nauč se odmítat v pravou chvíli!