ZKLAMÁNÍ

Naprosto mnou otřásl přístup pracovníkůpražského krematoria. Nejen že pozůstalé stojí
pohřeb víc než dvě desítky tisíc korun, ale navíc za každý květinový dar, který od Vás přijmou si účtují šedesáttři koruny. Někdo ten věnec musí vzít, odnést a zavěsit na stojan vedle rakve či ho položit na zem. To něco stojí. A pozůstalý otřesený odchodem milované osoby a vyčerpaný vším vyřizováním kolem pohřbu a pozůstalosti nemá ani myšlenku se tímto faktem zaobírat.
Rodině nabídli, že mohou naposledy vidět svoji milovanou. Zástup smutečních hostů prošel dlouhou chodbou a natěsnal se do malé místnosti. Za skleněnou stěnou je čekal pohled k neuvěření. V rakvi, ze které čouhal černý igelit vyložený suknem neurčité barvy leželo tělo oblečené do velikých kalhot a trička. Prý její oblíbené. Ten, kdo sem rakev na vozíčku přistavil nic nedbal na fakt, že tělo bylo podrobeno pitvě. Nevzhledný velký uzel na krku (co na tom, vždyť je mrtvá, tak co bychom se párali se šitím, žejo?) mohli aspoň zakrýt vlasy. Pootevřenými víčky prosvítalo bělmo očí, což ještě umocňovalo tu bídnou podívanou. Z dlouhého řezu táhnoucího se od pupku k hrudníku byl vidět dost velký kus na to, aby všichni pochopili, že jsou řezy zašité jen ledabyle.
„Co to s tebou udělali?! Bože, udělali z ní někoho jiného,“ propukla maminka v těžko snesitelný pláč. „To je někdo jiný, to už není ona,“ nebyla k utišení.
„Pojď, nech si ji ve vzpomínkách usměvavou, jak jsi ji znala,“ snažila se ji odvést její sestra. Ale co oko jednou vidí, mysl nevymaže. Matčina ruka na skle a prázdný pohled rvaly všem srdce. „Pojď, je čas,“ brala ji sestra za loket. Žena se jen stěží pohnula a s očima plnýma slz vyšla na chodbu.
Pohled na čtyřicetikilové tělo, které bývalo plné života, ve mně zmrazil dech. Vypadala jako vosková pana. Studená loutka s lehkým úšklebkem způsobeným povislou čelistí. 21gramů čehosi opustí tělo a pak už není nic. Zbudou jen vzpomínky. Vzpomínky, které musí rychle přebít tu hrůznou podívanou. Čekala jsem nalíčenou tvář. A když ne nalíčenou, tak aspoň pohled, který by mě nepohoršil.
Tenhle mě pohoršil. Ne tím chladem a nicotou, ale lajdáckostí a neúctou těch, kteří jsou za tohle zodpovědní. Mohli ji zakrýt, nebo se na to dívat očima pozůstalých. Ale pokud k zesnulým budou přistupovat jako ke kusu, asi to lepší nebude.Jak bylo asi mamince, která se dívala na svoje dítě…

Chtěla jsem jen říct, abyste na to byli připraveni. Může se to stát i Vám.

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 komentářů u ZKLAMÁNÍ

  1. Qenda napsal:

    Tý holce to nepomůže, bránit se nemůže a pozůstalí na to nekaj sílu. Čím je to dál a zdálo by se, že to přebolí a člověk jakoby pochopí, tak tím je to pro mě absurdnější. To je myslím, to správný slovo. Díky, holky moje, že jste tu se mnou.

  2. Helazd napsal:

    To je hrozné. Asi opravdu hřeší na to, že pozůstalí nemají sílu to řešit. Ale když člověk uváží kolik to stojí peněz, měli by se, pohřební společnosti, stydět.

  3. JANOVA napsal:

    Pozůstalí jsou příliš bolaví, než by si stěžovali a honili je k zodpovědnosti za neetické chování. A to je možná příčina, proč se chovají tak, jak se chovají.

  4. hidden.face napsal:

    Napsala jsem špatně adresu.Tady je nová ;o) Jenn

  5. hidden.face napsal:

    Nám se stalo něco podobného.Bratr měl špatně napsané jméno na katafalku a chyběla mu čepice uniformy. A úcta k zemřelým?Připadalo mi, že velmi malá, nebo žádná. Pieta nikde, brali to jako kus „masa“ :o(
    P.S. Musela jsem změnit adresu blogu!!

  6. Qenda napsal:

    Děkuju Ti, už je to lepší.

  7. JANOVA napsal:

    Holka moje, nevím, co bych na to měla říci. To se snad ani komentovat nedá. Mnoho sil.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>