Víte, co jsem včera

udělala? Celý den jsem byla jak zlomená větev, síla žádná a v hlavě jen ten sen… Celý den jsem přemýšlela, proč se mi ten Aleš pořád zdá. Možnosti mě napadly dvě, ty jsem říkala včera : buď se mi přichází omlouvat, že odešel a nebo mě přichází vyčítat, že jsem za ním nikdy nebyla.
Jela jsem z práce pro ONdru a v květinářství jsem koupila rudou růži. Až pojedu na sbor, stavím se na hřbitově a položím mu jí na hrob s omluvou. Jela jsem jak smyslů zbavená, potřebovala jsem tam už už být a měla strach že se rychle setmí. Cestou jsem myslela na jeho rodiče, vyčítala si, že jsem za tu dobu nenašla odvahu jim říct jak mě mrzí, co se stalo a požádat je zda mi řeknou, kde je jeho hrob. Ale vnitřní strach mi říkal, že je to strašně moc bolelo a moje úcta k rodiči mi prostě nedovolila jitřit starou ránu. Třeba by ale byli rádi, říkala jsem si vzápětí…Pralo se to ve mě a byla jsem nedočkavá.
Dorazila jsem po půl šesté. Dvacet minut jsem bloumala po hřbitově a hrob jsem nenašla. Třásla jsem se po celém těle, ne strachy, vlastně ani neumím pojmenovat, co se ve mě odehrávalo.S růží v ruce jsem nasedla do auta a popojela ulicí, abych zazvonila na zvonek jeho rodičů. Přišel mi otevřít tatínek. Řekla jsem mu, proč tam jsem, omluvila se a požádala ho, zda by tu růži nemohl dát Alešovi na hrob. Čas jsem neměla, ale tohle jsem musela udělat. S tatínkem se znám, popovídal si se mnou, i když v očích se zaleskly slzy, usmíval se, řekl, že tu růži Alešovi dá a na okamžik byl v rozpacích. Vysvětlil mi, kde přesně to místo je. Ještě chvilku jsme klábosili a pak jsem se omluvila, že musím jet na sbor. Rozloučení vřelé a já měla srdce v krku.
Sedla jsem do auta a najednou mi nevadilo, že přijedu na sbor pozdě. Dojela jsem ke hřbitovu a hrob jsem jednoduše našla. Když jsem uviděla jeho fotografii za sklem vedle bílé urny, podlomila se mi kolena. Sedla jsem si na bobek a tiše plakala. Bylo mu dvacet tři let. Co všechno mohl zažít, co všechno nemohl? Usmíval se na mě z fotky ten kluk, kterého si pamatuju. Jen ztěží jsem se zvedla a odcházela soumrakem dlouhou pomurou cestou. Ale v duši jsem cítila obrovskou úlevu.
Zpívat jsem přijela pozdě. No a co? Tohle bylo pro mě důležitější. V tu chvíli ano. Večer jsem lehla do postele klidná a usměvavá. Můj život jde dál, to je život, ale vím, že se tam můžu zastavit každé pondělí. Sice mu víc než tu růži dát nemohu, ale udělám to pokaždé, když mi po něm bude smutno. A ráda !

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře u Víte, co jsem včera

  1. Qenda napsal:

    Pro Jenn :Díky moc :-)) Chápu.

  2. Jenn napsal:

    oprava: chápu

  3. Jenn napsal:

    Znám ty pocity. A plně Tě cápu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>