Poté co jsem v pátek odpoledne ve školce řešila nejednu ONdrovu šarvátku během pár minut, mě věta : „Ahoj Renčo, já vím něco na Ondru…“ skoro přimrazila k židli.
„Co zas?“ vyštěkla jsem podrážděně.
„Neboj,“ usmála se maminka ONdrovy spolužačky ze školky Dominiky. „Domka mi říkala, že jí dal Ondra pusu na pusu.“
„Cože?!?“ Přesto se mi docela se ulevilo. Čekala jsem stížnost na chlapcovo chování. Poslední dobou se nám nějak pokazil. Snad je to jen období. A nebo příliš dlouhé vodítko? „Ještě že tak,“ usmála jsem se. „Ani bych se nedivila, kdybys na něj žalovala.“
„To ne,“ vzdychla maminka zasněně a pohladila si vzdouvající se bříško. „Prý ji má asi rád. A prý to bylo hezký.“
Proč jednu holku srazí jedním nevinným pohybem k zemi a druhou pusinkuje? Musím najít ještě mnoho odpovědí na, i nevyřčené, otázky.
Díky, Nero!K tomu nemám co dodat
No a ještě se pokazí až přijde do školy…školkou to teprve začíná….ale s tím asi nic nenaděláš …..to je život a ty děti jsou dnes o kousek dál než jsme byli mi…..jsou drzejší, ostřejší, rychlejší…ale taky možná i otrkanější a možná, že je to v dnešní době i správné, protože život je rychlejší a náročnější a oni musí být chytřejší a samostatnější….protože jinak by neobstáli.
A co se týče otázek a odpovědí…..nesnaž se je zbytečně hledat……nemá to cenu….na některé otázky Ti život časem odpoví sám a na některé odpověď nikdy nedostaneš – tak to je a jinak to asi nikdy nebude….