ŽIJU SI JAK MĚ TO TĚŠÍ

„Na světě je moc hezkých věcí. Stojí za to tady bejt a dívat se kolem sebe!“

Muž mnoha tváří – pilot, fotograf, motokrosový závodník, držitel ceny UNESCO, soudní znalec, výtvarník a loutkař … Ale hlavně velmi skromný člověk. To je pan Oldřich Matušek – principál divadelního souboru Manetka. Dnes nás pozval do svého světa loutek.

Pojďme na začátek

„Děda byl řezbář, malíř, houslař a hlavně legionář.“ Jako malý kluk mu koukal přes rameno a mnohé pochytil a okoukal. Vůni olejomaleb a terpentýnu si zamiloval a provází ho celý život. Ve čtvrté třídě ZDŠ začal s vlastní tvorbou. Postupně vyhrával všechny výtvarné soutěže jak v malování, tak i ve tvorbě plastik. Začal vyrábět na starobylém soustruhu první loutky.A pak ve Vokovicích v jednom sklepě vznikla první loutková scéna, kde se nacházelo krásné Švábovo divadélko. Dnes všechny tyto loutky ukrývá prastará truhla umístěná na čestném místě přímo v divadle na Okoři. Ale tehdy s nimi jako šestnáctiletý hrál pan Oldřich s kamarád pohádky pro děti.

loutky

Kde se vzal Dolský mlýn?

Léta tvořivé činnosti dala impuls ke vzniku divadla ve vlastní režii. Ta myšlenka se zrodila poté, co pan Matušek koupil a zrekonstruoval krásný objekt Dolského mlýna na Okoři. „Divadlo začalo myšlenkou Co se stodolou? Tak se z toho udělala taková zajímavá kulturní záležitost, která víceméně patří k Okoři,“ říká pan Matušek. Jenže se ukázalo, že Okoř jako taková k tomuto projektu moc nepřilnula. A to ho trápí. Mohla by vzniknout báječná spolupráce. Ale divadlo je nevýdělečná činnost a pro obec není tak zajímavá jako třeba hospody. „Napsali jsme úspěšnou originální hru o dvou trampech, udělali jsme maketu místní hospody, ale nedostavila se žádná kladná reakce,“ kroutí smutně hlavou. Z divadla obec nic nemá, hrají za padesát korun, něco dají do kamen, něco se prosvítí, nakoupí něco pro děti a nula od nuly pojde. „Když ale vidíme, že se hra dětem líbí, když jsou šťastné, to jsou pro nás velmi silné impulsy, že ta práce má smysl.“

Manetka

První představení před Vánocemi 02 byla pověst O krásné Juliáně, aneb jak to tenkrát na Okoři ve skutečnosti bylo. Diváky byly děti z Okoře a chatové osady. Líbila se hra i fakt, že si odnesly balíček od Mikuláše. Nebyl důvod nepokračovat dál. Na podzim roku 03 vznikl soubor Manetka ve složení v jakém funguje dodnes. První autorská pohádka byla O králi z koře a draku Hromburácovi a premiéra byla v prosinci 03. „Dnes máme 12 originálních vlastních pohádek a moře práce před sebou,“ říká šedovlasý muž.

Krok za krokem
V zákulisí visí 141 loutek, z nichž je každá originál. „Dalo mi hodně práce získat údaje o složitých mechanismech loutek,“ říká principál. V odborných skriptech jsou teoretické popisy, ale téměř žádné praktické rady jak se má loutka pohybovat. „Udělat pořádně loutku není legrace. Ladnost pohybu už je na loutkoherci. A vést loutku přirozeně, to jsou hodiny a hodiny dřiny.“ Pan Oldřich převádí, kolik pohybů udělá vodič aby se královna vznešeně posadila.

kralovna

A v dílně ukazuje, jak loutka vzniká. Tělo a hlavička vyřezává z lipového dřeva nebo balzy. Nožičky a ručičky jsou odlité z epoxydu.

skelet

Loutka se kompletuje a uvazuje na vahadlo – závěs, na které ji vodí loutkoherec. „Než jsme přišli na to, co bude nejlepší, vyzkoušeli jsme spoustu materiálů,“ vysvětluje pan Oldřich. „Ale buď se nitě trhaly, nebo napínaly a prověšovaly. Nakonec se osvědčily nitě, kterými se šijí padáky.“
S oblečením pro loutky to taky není jen tak. Látka musí být lehká a splývavá. „Musím vypadat jako blázen, když v obchodě s oblečením ohmatávám dámské blůzičky,“ směje se. Práce s loutkami i se scénou je i legrace. Obcházet různé obchůdky a hledat doplňky, které by se poměrově hodily pro scénu bývá velmi zábavné. „Působím asi jako podivín, když se přehrabuji v nádobí pro panenky.“ A ještě dodává, že vlásky dělají vlásenkářky, nebo různé afro styly si dělá sám. Oblečení na jednu loutku se šije i 14 dní. Všechno musí být perfektní. „Děti mají rády detaily. A když jim budeme ukazovat pěkné věci, budou mít i k životu pěkný vztah. Člověk musí dát do všeho aspoň trochu vkusu, aby nevznikaly kýče. A já říkám, že úspěch je v detailu,“ ukazuje precizně vyřezané královské křesílko.

kreslo

hrom
oblíbený a hodný drak Hromburác

Týmová spolupráce

„Vážím si všech lidí, kteří jsou kolem mě. Že jsou ochotni utrhnout si ze svého času a věnovat se neziskové činnosti. Sám by tohle jeden člověk nezvládl. My si všechno děláme sami: nahráváme znělky, namlouváme jednotlivé postavy.Při tom dbáme na výhradně čistou češtinu. Vodíme loutky, šijeme šatičky. Jsme jedna velká rodina, která drží pohromadě. Umíme se i pohádat, ale jsou to konstruktivní hádky. Když je práce moc, odjedeme do přírody, ugrilujeme maso a zazpíváme si.“ A ještě dodává: „Chtěl bych moc poděkovat všem, kteří mě obklopují, mají na chodu divadla obrovský podíl. A vím, že i oni to cítí, protože umění se nedá naučit, to už má člověk v sobě.“

podoba

pan Matušek se baví výrobou loutek, které jsou něčím někomu podobné… Kdo by mohl být tohle?

text a foto: Qenda 15.10.2008

Příspěvek byl publikován v rubrice V roli novinářky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře u ŽIJU SI JAK MĚ TO TĚŠÍ

  1. Britt napsal:

    Dotaz-je originální hra o dvou trampech v tištěné podobě a byla by možnost jí získat? Díky.

  2. Jiří Polák napsal:

    Ahoj,tak jsem tě našel. Jestlipak víš ,že je to 40 let co jsme skončili průmyslovou školu. Neměli bychom se sejít ? Pokud si myslíš co já tak se ozvi. Jirka

Napsat komentář: Qenda Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>