LEŽ MÁ KRÁTKÉ NOHY

Sport je jeho život. I když nikdy nechtěl být profesionálním sportovcem, dnes sbírá medaile.
Usměvavý svalnatý muž s jiskrnýma očima, který se zanedlouho usadí v Lysolajích. Z výčtu jeho sportovních úspěchů např.: Olympijský vítěz z roku 2004 v Aténách, Mistr světa v desetiboji v roce 2007 v Osace, Mistr Evropy v desetiboji v letech 2002 a 2006, pětinásobný Český atlet roku . Má rád svou rodinu, čestné lidi, pravdu a těstoviny s houbami. V jeho tváři se zračí píle, odhodlání a disciplína. Ale také láska, úcta a pokora. To je naše atletická hvězda – Roman Šebrle.

Sbírka medailí zdobí interiér sportovního centra ve Vokovicích

Na začátku nebyl sport
Roman se narodil v roce 1974 v Lanškrouně, kde prožil jen 3 roky. Poté se s rodiči odstěhovali do Rychnova nad Kněžnou. Tady strávil dětství a vychodil základní školu. „Vždycky mě lákalo být námořníkem. Už jsem měl podanou přihlášku na Labsko – oderskou do Děčína,“ vzpomíná. „Chtěl jsem pak pokračovat až na zaoceánské lodě.“ Ale na poslední chvíli přihlášku stáhl a šel na všeobecné gymnázium. „Ani nevím proč,“ krčí rameny. „Vždycky jsem měl rád jakýkoli sport, ale na sportovní gymnázium mě nevzali. Prý mají talentů dost,“ usmívá se. „Ale mě se líbila atletika.“ Ačkoli ji nikdy nedělal, začal s ní ve 2. ročníku. Na jednom středoškolském poháru mu kdosi položil otázku, zda by za ně nechtěl závodit. „Proč ne?“ řekl a tam to začalo. Byl to trenér Jiří Čechák a za ním odjel Roman do Pardubic. „Bylo to náročné,“ vzpomíná Roman. „Trénovali jsme 5x týdně a mě víc než trénovat bavilo závodit.“ Ale těžší než sport byl přechod z jednoho gymplu na druhý. „Najednou jsem měl 36 nových spolužáků, ale po první hodině tělocviku jsem zapadl. Spíš jsme si na atletiku hráli a o to víc nás to asi bavilo.“ Další 2 roky zůstal na nástavbě v oboru informatika a výpočetní technika. „A pak jsem měl najednou pocit, že mě to tolik nenaplňuje, že bych mohl mít na víc.“ A cesta vedla přímo k desetiboji.

Pod vlajkou Dukly
Začala roční vojenská služba na Dukle (Armádní sportovní centrum – pozn. red.), kde se mohl plně věnovat tréninku. „Vojna je pro sportovce perfektní. Jste samozřejmě pod kontrolou, musíte tam být, ale naučí vás řádu a disciplíně.“ Po vojně už zůstal v Praze. „Tady jsem udělal svých prvních 8000 bodů,“ říká s trochou nostalgie. Bodování v desetiboji je precizně a skvěle udělané. A málokdo ví, že celý bodovací systém vymyslel čech „Byla tu sportovní perspektiva. Nabídli mi místo a plat a bylo rozhodnuto.“ Poté, co padla povinná vojenská docházka a zůstala jen profesionální armáda, absolvoval Roman vojenský výcvikový kurz a už 10 let je vojákem z povolání. Momentálně má hodnost majora, do které byl povýšen po zlatém vítězství na olympiádě v Athénách 2004.

Snímek z olympiády v Aténách 2004 v životní velikosti

Pocity z úspěchu
„Životem mě provází myšlenka mého tatínka. Jednou mi řekl: „Jen si ten sport dělej, ale mysli hlavně na to, že je hodně povolaných, ale málo vyvolených.“ Když pak Roman stál v Aténách na bedně, tatínek byl s ním a dojetím plakal. „Jak jsem skočil o tyči 5 metrů, věděl jsem, že vyhraju,“ vzpomíná atlet na velký okamžik. „Když jsem doskočil, tak jsem se radoval. Pak jsem si lehnul na zem a to se mi tělem rozlila taková radost, je to nepopsatelný zážitek. Takové štěstí, euforie, a trvá to relativně dlouho,“ i po letech má v očích dojetí a slzy na krajíčku. Ovšem přišlo i zklamání. „Tomáš Dvořák, do té doby suverénně nejlepší atlet, si najednou uvědomil, že je někdo lepší než on a odtáhl se,“ říká smutně Roman Šebrle. „Byli jsme dobří kamarádi a tohle mě bolelo. Dneska už se nevídáme a na pivo spolu nechodíme.“ Samozřejmě velkou podporu má i doma, manželka a dvě děti jsou opravdoví fanoušci. „I když malá vidí v televizi tatínka a je jí to spíš asi ještě jedno, tak Štěpán, už to vnímá, protože ho to baví.“ A pyšný otec dodává, že jeho šestiletý synek nejen že hraje fotbal, ale pokouší se i o atletické výkony. „Skáče se smetákem do dálky a vrhá malou koulí a je k neutahání.“ Kdoví, třeba nám roste nový olympijský talent.

Jak žije teď
Roman je v současné době majitelem krásného sportovního centra ve Vokovicích. Za rok dokázal rozběhnout moderní areál se 6 tenisovými kurty, golfovými simulátory, studiem pro tvarování postavy a spoustou jiného vyžití. Spolupracuje s Robertem Změlíkem, který vzal na svá bedra funkci manažera. „Robert v tom umí chodit líp,“ vysvětluje Roman. „Jeho to baví, já mám čas na trénink a vše funguje k oboustranné radosti.“ Největším Romanovým zklamáním byl přístup lidí. „Víte, mezi sportovci nemusíte nic psát, stačí slovo a to platí za týden, za rok. Ale s firmami je to úplně naopak. Musíte všechno podepsat, poslat spoustu mailů a pak to stejně dopadne jinak.“ Ale centrum stojí a funguje na výbornou.

Velkou lásku si našel Roman v golfu. Trénuje buď na simulátorech a nebo na greenu, tam je to lepší

Bez čeho to nejde?
„S láskou ke sportu se člověk musí narodit,a hlavně se schopnostmi, ty se nedají okoukat,“ pokyvuje vážně hlavou. „Ale nejdůležitější je na začátku vytrvat.“ A jistě ví, o čem mluví. Mezi velké životní vzory počítá hlavně dědečka a trenéra Čecháčka. Kromě sportovních zkušeností, které mu předal ho naučil jednu důležitou věc: že lež má krátké nohy. „A mě tehdy došlo, že když zalžu, osvobodím se jen pro tu chvíli, ale pak to přijde za týden a bude to ještě horší. Tak jsem se vždycky přiznal, dali mi za uši a věděl jsem, že mám klid. Ale na to si člověk musí přijít sám.“

text i foto: Qenda 16.1.2009