To je dobrá otázka.Podívám-li se zpátky, tak psát jsem začala v první třídě proto,
že mě to učili a chtěli to po mě. Tehdy jsem vnímala písmena jako značky, které když poskládám pěkně za sebe, utvoří slovo a byla jsem pyšná, že se mi daří narovnat slov za sebe přesně tolik, aby utvořily souvislý celek, čili větu. A když ta věta dávala navíc ještě smysl, bylo to pro mě opravdové vítězství.
Časem jsem se v psaní zdokonalila, a už mi na něm nepřišlo vůbec nic nového ani divného a když jsme ve čtvrté třídě začali psát čtenářský deník, byla to pro mě velká zábava. Od zábavy byl už jen malý krok k vášni, která mě neopustila dodnes. Ne že bych dodnes psala čtenářský deník, ale psaní se pro mě stalo vším.
Psala jsem pořád, moje sešity byly vzorně vedené, přehledné a pro spolužáky velmi přitažlivé, neb po sobě zápisky často vůbec nepřečetli. Moje sešity byly vlastně putovní. Zápisky z literatury byly barevnou pastvou pro oči, což dnes říkám možná neskromně, leč s patřičnou pýchou a nostalgií zároveň. S fyzikou a chemií to bylo slabší a o matematice ani nemluvím. Vzorce a výpočty do věty poskládají jen vyvolení a to já rozhodně nebyla. Hledala jsem v nich jakýkoli smysl. Marně. Neměly to kouzlo slova a byly pro mě nutností. Proto jsem utíkala k psaní.
Na střední to bylo podobné s tím rozdílem, že jsem měla víc prostoru pro kreativitu. Každý si mohl psát co chtěl a podle toho to taky vypadalo. Někomu stačil jeden sešit na celé tři roky, já měla tři sešity na jediný rok. To byla škola. K tomu jsem si ale začala psát v té době nejrůznější poznámky do různých zápisníků, když jsem je později pročítala, docela se mi to líbilo.
Pak přišlo období, kdy jsem začala snít o tom že jednou budu spisovatelkou. V představě jsem seděla za stolem u psacího stroje, v hrnku voněla káva a po zemi se válela spousta zmuchlaných papírů. Jo, být umělkyní, to mě lákalo. Rychle jsem se však vrátila nohama na zem, když jsem s hrůzou zjistila, že mi hrozí reparát. Z matiky. Ta pro mě reparátem definitivně skončila, zatímco psaní zůstalo.
„Já se tomu prostě neubráním,“ říkala jsem když se mě naši ptali, co to zase dělám. Proseděla jsem hodiny u počítače se sluchátky na uších a psala příběhy, které vycházely z životních prožitků. Dlouhé toky myšlenek střídaly ještě delší a když jsem pak dopsala a udělala poslední tečku, spadly mi ruce podél těla a já byla vyčerpaná, ale šťastná. Strkala jsem každému pod nos svoje výtvory a čekala, že po nich skočí a dokud to nepřečtou neodlepí oči od papíru. Jenže chyba lávky.
„Je to moc dlouhý, kdo by to čet´,“ vyvedla mě z omylu kamarádka. Uznala jsem, že má pravdu a zamyslela se. Nějaký čas jsem si vystačila s básničkami, které ze mě padaly jedna za druhou. S tou třetí už jsem nebyla moc spokojená a ptala jsem se proč. Když jsem viděla písmena narovnaná do odstavců, bylo to sice pěkné, ale ta prázdná místa na okrajích papíru mě dráždila. Nejradši bych viděla úhledně popsaný celý papír. Po prvních pokusech o jakési fejetony jsem si uvědomila, že to je to, co mě opravdu naplňuje. A tak přišla nová éra, kdy jsem se snažila myšlenku nacpat maximálně na jednu stranu formátu Á čtyři. Byť jsem se k tomu svobodně rozhodla, připadalo mi to vzhledem k omezení prostorem zpočátku nemožné. Ale postupem času jsem nacházela schopnost vyjádřit myšlenku v co možná nejmenším počtu písmen. Jasně, stručně, výstižně. A to dělám už roky a baví mě to čím dál víc.
Jo, a proč vlastně píšu? Protože mě baví říkat lidem, co cítím. Od vážných úvah jsem postupně přešla k humorné a někdy i lehce dvojsmyslné, či dokonce mírně lechtivé formě vyprávění. A co se nestalo? Lidi to čtou. Děkují mi a prosí o další. A tak píšu. Píšu všude. V metru, v tramvaji, už jsem psala i za chůze a dokonce i v autě. Ovšem to bylo trochu nepraktické, neboť moje cesta dlouhá pouhých sedm kilometrů trvala téměř tři čtvrti hodiny. Stavěla jsem u každého patníku. Takže v autě ne. Ale moc ráda píšu například v posteli. Z toho důvodu (nebo i toho důvodu) jsem začala psát obyčejnou tužkou. Sice se nestane, že vynechá jako propiska, ale občas se maže. Ale pro psaní do postele je ideální. Myšlenky mě přepadají prakticky kdekoli. Tak je jenom dávám na papír a posílám dál. Třeba se uchovají pro příští generace.
Píšu proto, že mi to dává smysl. A dává to smysl i těm okolo mě. A to je pro mne ta největší odměna.
Rubriky
- Čeština je krásná (32)
- Četli jste…? (8)
- Fotogalerie (48)
- Kdo jsem já? (9)
- Něco o jídle… (5)
- Něco o zdraví … (8)
- Něco pro děti (14)
- Nezařazené (61)
- ONdrova galerie (7)
- Ondrovy hlášky (97)
- Přečtěte s vašimi dětmi (3)
- Příběhy psané životem (176)
- Rady báby Dymákové (4)
- Recenze na knihy, CD, divadlo … (93)
- Skafocefalie (7)
- Srdcem a očima (12)
- Trocha poezie… (1)
- V roli novinářky (119)
- Vtípky a legrácky (8)
- Zajímavosti (101)
- ŽELÍZY 2009 (6)
Nejnovější komentáře
Archivy
- Leden 2017
- Červen 2016
- Květen 2016
- Duben 2016
- Březen 2016
- Únor 2016
- Leden 2016
- Prosinec 2015
- Listopad 2015
- Říjen 2015
- Září 2015
- Srpen 2015
- Červen 2015
- Květen 2015
- Duben 2015
- Březen 2015
- Únor 2015
- Leden 2015
- Květen 2014
- Říjen 2013
- Květen 2013
- Březen 2013
- Únor 2013
- Leden 2013
- Prosinec 2012
- Listopad 2012
- Říjen 2012
- Září 2012
- Srpen 2012
- Červenec 2012
- Květen 2012
- Duben 2012
- Březen 2012
- Únor 2012
- Leden 2012
- Prosinec 2011
- Listopad 2011
- Říjen 2011
- Srpen 2011
- Červenec 2011
- Červen 2011
- Květen 2011
- Duben 2011
- Březen 2011
- Únor 2011
- Leden 2011
- Prosinec 2010
- Listopad 2010
- Říjen 2010
- Září 2010
- Srpen 2010
- Červenec 2010
- Červen 2010
- Květen 2010
- Duben 2010
- Březen 2010
- Únor 2010
- Leden 2010
- Prosinec 2009
- Listopad 2009
- Říjen 2009
- Září 2009
- Srpen 2009
- Červenec 2009
- Červen 2009
- Květen 2009
- Duben 2009
- Únor 2009
- Leden 2009
- Prosinec 2008
- Listopad 2008
- Říjen 2008
- Září 2008
- Srpen 2008
- Červenec 2008
- Červen 2008
- Květen 2008
- Duben 2008
- Březen 2008
- Únor 2008
- Leden 2008
- Prosinec 2007
- Listopad 2007
- Říjen 2007
- Září 2007
- Srpen 2007
- Červenec 2007
- Červen 2007
- Květen 2007
- Duben 2007
- Březen 2007
- Únor 2007
- Leden 2007
- Prosinec 2006
- Listopad 2006
- Říjen 2006
- Září 2006
- Srpen 2006
- Červenec 2006
- Červen 2006
- Květen 2006
- Duben 2006
- Březen 2006
- Únor 2006
- Prosinec 2005
- Říjen 2005
- Září 2005
- Srpen 2005
- Červenec 2005
- Červen 2005
- Květen 2005
- Leden 2005
- Srpen 2003
- Březen 2003
- Listopad 2002
- Prosinec 2000
- Leden 2000
Základní informace
Jenn,už zas i sem…. já píšu pořád, ale nějak pořád do notesu… Tahle úvaha je téma literární soutěže v Lysé nad Labem. Dlouho jsem se nad tím zamýšlela a nějak jsem neměla potřebu to definovat. Až teď.
Ty jsi výborná ve fotografii, mám to u Tebe ráda. Děkuju Ti!
Tak tenhle článek skoro jako by byl o mé osobě. ;o) Jen s tím rozdílem,že já hromadu myšlenek než někam zaznamenám,tak zapomenu.A přitom máme mobily a jiné vymoženosti.V současné době však zjišťuji,že je i jiná možnost jak vyjádřit pocity a to je fotografie. Jsem ráda,že píšeš a ještě raději,že už zase i sem.