Prázdninový týden v kempu Želízy:

4.den – čtvrtek 13.srpna

No sláva! Ráno nás přivítalo sluníčko. Jak jsem již zmínila, v půlosmé se otevřelo oko ONdřejovo avšak na jeho zvyklosti docela pomalu. Žádný hurá ven… Nekonečně dlouho se protahoval a pak se pomalinku soukal ven ze spacáku. Že by včerejší únava a našlapané kiláčky? Na otázku, jestli ho po včerejšku bolí tělo mi řekl: „Já se jen bojím, že kdybych ti řekl, že mě bolí tělo, tak bysme nikam nešli.“ No je to možný, tohleto? Pomohl mi se snídaní skládající se z tatranek a housky s máslem, čaje, kafe a ničeho dalšího a pomalu jsme ožívali.
„Pojede se na výlet,“ řekla jsem zvesela.
„Fakt?“ ožil zcela. „Kam?“
„… se ještě uvidí.“ ONdra si spokojeně mlasknul, pak udělal ze dvou stébel uzlíky a dožadoval se zápisu do deníku o tom. Tak tady to je, opravdu pěkné, jen škoda, že se nepovedly fotky. Příště.
Tedy odjezd z kempu v 9:40. Ani se neptal, kam jedeme, hlavně že nesedíme doma… Na parkoviště pod Kokoříkem jsme dorazili v 10:00.
„Ale tady už jsme byli, mamčo,“ řekl malinko zklamaně.
„Nic se neboj, Kolombo a přezouvej se,“ podávala jsem mu kecky. Na radu pána z kempu jsem nechala auto stát tady, za 50 korun je hlídané celý den. A my nevíme, kdy se vrátíme.
„A kam vlastně jdeme?“ zeptal se.
„Támhle,“ ukázala jsem. „Po tý cestě a tam se napojíme.“
„A kam potom?“
„Na Pokličky, zlato.“
„Na pokličky? Jako od hrnce?“ zazubil se.
„Mšenské Pokličky, můj milý,“ poučila jsem ho „jsou až 12 m vysoké pískovcové útvary, které vypadají jako přerostlé houby.“
„Fakt jo? Tak pojď, ať tam jsme,“ vzal mě za ruku. „A může se tam i lízt?“
„Já myslím že určitě.“ ONdra si poskočil a vyšlápli jsme. Na rozcestí nám ukazatel říkal, že na Pokličky – rozcestí je to 2 kilometry po červené. Šli jsme lesem podél řeky, viděli kemp na druhém břehu, minuli jsme chaloupky jako z pohádky až jsme přišli a rozcestí. Na cedulce stálo POKLIČKY. Sláva! Tady nám další směrovka ukazovala nahoru půl kilometru. Nevím, jestli to bylo opravdu nula celá pět kilometru, ale odspodu až nahoru to bylo přesně slovy třistatřicet schodů, které ONdra skoro vyběhl a já vyfuněla. Když jsme stanuli na posledním, objevili jsme je. Pokličky.

poklicky

Opravdu vypadají jako přerostlé houby.
„Tak a teď na tu žábu,“ řekl ONdra bez sebemenšího zaváhání.
„Počkej, ještě ses ani pořádně nepodíval a už bys hnal dál?“ podivila jsem se. Kde bere tu energii? Tak si sedl na kořeny a že si posvačí. Za pár minut přišli nějací lidé, které jsme pak potkali ještě jednou. Bylo to legrační. Docela jsme se tomu zasmáli. Hlavně proto, že jsme šli opačným směrem a po cestě se někde na okruhu střetli. Takže povinná mysli tyčinka a pořádně napít a prý po 2kilometrech po modré bude ta Obří hlava a žába. Byly. Cesta byla nádherná. Skály porostlé mechem, vonělo to po houbách, ale po houbách ani stopy. U každé skály ONdra ožil a snažil se být horolezcem. Tak jsme byli vždycky na chvíli horolezci…

borec

Nesmím zapomenout dodat, že se mi po cestě k žábě urvalo ucho u batohu. Nějak jsem to zašmodrchala, takže to bude, myslím, držet ještě několik dalších let. Obří hlava a žába sice nebyly tak dobře čitelné jako jiné skalní útvary, ale nám se moc líbily.

zaba

Odtud jen 0,3 kilometru po žluté stezce pro nás byla opravdu brnkačka a stanuli jsme pod nejobtížnější horolezeckou skálou na Mšensku – Faraonem.

faraon

S jeho výslovností byl ONdra trochu na štíru, ale po dalších dvou kilometrech ho vyslovoval bez chyby.
Od Faraona šupem dolů po zelené půl kiláčku do Náckovy rokle. A byla to cesta vskutku zapeklitá. Popadané stromy jsme přelejzali jako srnky,

nackova

ale pak jsme se napojili na modrou a bylo dobře. Tiše jsme minuli odbočku k rokli Apatyka, která byla od Náckovy kilometr. Apatyka je roklina s výskytem léčivých bylin v chladném celoročním mikroklimatu, to znamená, že je tu klima jako na horách. Odtud už je to jenom 1,5 kiláku na rozcestí Pokličky, odkud jsme vyšli. Skály kolem byly nádherné,

nackovarokle

povídali jsme si celou cestu o všem možném, převážně o mém dětství. ONdra to musí znát všechno nazpaměť. Po cestě jsme potkali traktor, jak stahuje dřevo na rozcestí. Tam si ONdra sedl do velkého kořeniště stromu a posvačil.

koreny

Sledoval dřevorubce jak měří a řežou kmeny a byl tím tak zaujatý, že si nevšiml, jak je sluníčko vysoko. Ty dva kiláky k autu půjdeme v pěkném parnu. Tam mezi skalami se to ztratilo, ale teď nás čeká otevřená louka a pak cesta podél lesa… Copak parno, to mě ani tak netrápilo jako znovu a znovu pokládané otázky typu „Jak to teda bylo s tvými hračkami? A co pejsek Filípek? A co kokršpaněla Lejdy? A co teta Jana když byla malá?…“ Hra na vyprávěnou ho vůbec neomrzela, naopak. Vracel se dokola ke včerejšímu vyprávění a dělal, jako by ho slyšel prvně. A moje vzpomínky se zase roztočily: jak jsme měli ptáčky, morčata nebo křečky nebo co to bylo, rybičky … Jsem vypovídaná na roky dopředu. A to zdaleka nejedeme domů. Ale bylo mi s ním hezky, poslouchal mě a smál se, bezstarostný, zvědavý chlapec.
K autu jsme se doslova doploužili, napočítali zhruba deset kiláčků a ONdra zmlknul. Sláva! Ale byl to jen pouhý nádech. Pak pokračoval celou cestu zpět. Jen v obci Strážnice se umírnil, neb jsme zastavili u samoobsluhy. K našemu velkému potěšení vylo otevřená. Slečna prodavačka byla vietnamské národnosti, česky moc nerozuměla a nemluvila vůbec, ale pečivo měla čerstvé a ceny velmi slušné. Nakoupili jsme nejnutnější a pokračovali v jízdě. Když jsme dorazili do kempu, bylo půl třetí a kiosek měl zavřeno. Tedy následoval rychlý přesun do zájezdního hostince, kde vaří do tří.Výborně jsme se najedli a potom následoval odpolední klid. Kdyby si ONdra dokázal lehnout a odpočívat, já byla utahaná jako kotě…. Ale on byl najednou fuč. Jen se mihnul a sdělil mi: „Mamčo, zahrajem si s Dominikem a Lindou člověče.“
„No fajn, to je dobře, že sis našel kamarády,“ řekla jsem popravdě potěšena. Zůstala jsem pod přístřeškem sama a popíjela kávu a za chvilku přišla mladá dívka o dvou francouzských holích.
„Cože tady sedíte tak sama?“ optala se. „Můžu si přisednout? Já se hrozně ráda seznamuju…“ Než jsem stačila říct že samozřejmě, už seděla naproti mně. Byla milá. Strávili jsme spolu skoro půl hodiny nad mapou, kdy mi vyprávěla zajímavosti z okolí a jak pro ni byla nejtěžší ta zelená trasa Náckovou roklí. No to smekám, napadlo mě, když jsem si vzpomněla, jak jsme měli co dělat my dva. Zvedla jsem se a šla se podívat co se děje, že neslyším odnikud Dominikův zoufalý pláč nebo žalování, že ONdra někoho pošťuchuje. Kluci kopali poklad. Fajn, tak ONdra zblbnul další oběť. Ale ať, když si neubližujou, neperou se a neohrožujou nikoho jiného, proč ne. Ve čtvrt na osm jsem ho jen stěží hnala do sprchy. A dneska byla opravdu nutná. Takže hygiena do voňava a po ní přišla dlouho očekávaná věta: „Mamčo, já mám hlad.“ Už jsem se lekla, že už dneska ani nepřijde. ONdra vždycky pod sprchou dobije energii a vyhladoví. Doma je to to samé. Musel být tak vyčerpán celodenní chůzí a pohybem, že spolknul dva celé rohlíky s pažitkovou (!!!) Lučinou, navrch čokoládový rohlíček a že by ještě něco… „Nic,“ řekla jsem rázně. „Jdem hrát ty karty.
„Jopá,“ zaradoval se a už rozdával. Je jsme ale začali hrát, ozvalo se od ohniště brnkání na kytaru. Chvíli jsme se snažili soustředit na sedmy a esa, ale pak jsme se zvedli a šli si přisednout. Děvčata z chatky hrála pěkně, dokonce i to, co jsme znali, takže jsme si i zazpívali a v půl desáté se s přáním krásné noci odporoučeli. Než jsem si stačila dojít vyčistit zuby, měl ONdra rozdáno a že Mamčo, dáme si ještě karty. Baterka svítila o sto šest, dali jsme tři hry, při kterých mě ONdra bez pardónu porazil. Zhasnout, do pytle a spát. Dnes to bylo až v deset, ale nám to neva, když jsou ty prázdniny. Jo a počasí? Bylo tak akorát na výšlap a odpoledne už horko, ale to jsem říkala.

Najeto 28 kilometrů
Našlapáno skoro 12 kilometrů. Šikovnej kluk!

Příspěvek byl publikován v rubrice ŽELÍZY 2009. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře u Prázdninový týden v kempu Želízy:

  1. Qenda napsal:

    Jarmilko,je to tak…. Malinko se toho děsím, ale snad to zvládnu :-))

    Zítra přidám poslední den z kempu. Děkuju za přání :-))

  2. JANOVA napsal:

    Tak si to všechno hezkyještě užijte. Zjistila jsem, že vám začně zakrátko školní kolotoč. Jak ten čas letí!
    MSF

  3. Qenda napsal:

    Tak to anináhodou :-))

    Na nějaký vysedávání my si nepotrpíme…

    Děkuju :-))

  4. VidaPeciválové táborničení tedy nevedete. Hezké fotky a vyprávění ve všech článcích :)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>