Další sen mě vzbudil nad ránem…

Běžela jsem ulicí, kde byla zácpa, auta troubila a já je obcházela. Spěchala jsem do školy, kde jsem si mělavyzvednout výplatu. Potkala jsem tam kantory ze základky i ze střední, byli mladí a veselí. Jela jsem výtahem s otevřenými dveřmi, ale nebyl to pater noster. Taková klec spíš jenom. Když jsem míjela kuchyň, slyšela jsem poznámku na moji osobu. Vrátila jsem se, uvedla věc na pravou míru a pospíchala dál. Pořád jsem říkala, že musím pro Ondru do školky, ale že ho musím vyzvednout do půl deváté. Bylo ráno. Ve třídě byla fronta, poprosila jsem pár lidí, jestli je můžu předběhnout, vzala sáček s penězi, podepsala papír a utíkala pryč. Bylo tam moc schodů a já je sbíhala po dvou. Když jsem běžela ze školy a na hodinkách viděla 8:25, uvědomila jsem si že Ondra chodí do školy a hodinky se mi zastavily. Pořád jsem si říkala, že je ještě čas a pak když mi došlo, že ručičky stojí, vylekalo mě, co všechno to může znamenat. Co všechno jsem propáska a co už je v nenávratnu. Pryč, a už to nevrátím. Běžela jsem ulicí v krátkém rukávu i přesto, že byl sníh a mrzlo, přes ruku můj kabát a Ondry bundu. Ale přitom jsem si vzpomněla, že jsme šli předtím spolu a já mu u nějakého domu řekla ať jde do školy sám, že ho vyzvednu normálně. Což nikdy nedělá, samotného bych ho jít do školy zatím nenechala, je mu přece jen sedm…. Začala jsem panikařit, že jsem ho ztratila a běžela ulicí ke škole.

Pak jsem se vzbudila a zírala do tmy…

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>