„Jsi můj andílek, viď?“ řekla jsem jednou Ondrovi.„Nene, já nejsem anděl, andělé jsou přece holky….“
To mu byly asi čtyři. Honil se s babičkou, ta mu utekla a schovala se a on se rozplakal: „Počkej, já to řeknu mojí mamince, jak se mnou zacházíš…“
Ale naše babička taky perlí… Jedna z loňska: „Četla jsem v novinách, že celý květen proprší,“ říkala jsem jí u odpolední kávy. „Celej květen?“ podivila se. „Vždyť je teprve středa…“
„Ondro, pojď sem,“ volala babička na synka. „Podívej, to je Tarzan a žije u opiček…“ Sedmiletý ONdra protočil oči a pravil:
„Chápeš to? Babička si myslí, že to asi nevim, že Tarzan bydlí s vopicema…“
a bude hůř :-)))))