Sobota, půl sedmé ráno. Stojím na Hradčanské u spadlých závor a čekám, až projede Pendolíno. Koukám do země a zvolna se seznamuji s čerstvým sobotním ránem. Najednou mě z myšlenek na nic vytrhlo hlasité zahoukání. Zvednu hlavu a vidím krásnou starou parní lokomotivu, jak táhne vagóny plné rozesmátých dětí. Ty stojí u okýnek a mávají a volají „Ahóóój…“ Bezmyšlenkovitě zvedám ruku a mávám o sto šest. Pár čekajících se přidalo a nastal dvě vteřiny dlouhý nekonečný dojemný okamžik. A mně se rozkutálely po tvářích slzy jako hrachy. Z komína nám vyběhl na pozdrav oblak bílého kouře a vzduch byl cítit dehtem.
Mašina už byla dávno pryč, já šla pomalu Bubenečskou a měla oči plné slz. Asi stárnu, nebo co. Nebo co…?