Jak jsme se i koupali

Na tenhle víkend jsem se těšila dva měsíce. „Pojedeme na vodu,“ říkala jsem kamarádům jen tak jakoby mimochodem a tvářila se jako ostřílený vodák. Ovšem jedním dechem jsem dodala, že jsem v lodi v životě neseděla a kroutila se při tom ve snaze zakrýt moje třesoucí se kolena. Rozhodně to bude velká švanda,“ dodávala jsem si klidu současně s přesvědčením, že Vláďa je zkušený vodák, tak snad ví, do čeho jde. Bez dlouhého přemlouvání se přidali ještě naši přátelé, takže jsme v pátek odpoledne naházeli bagáž do Petrova vozu, pro kempinkové účely jako stvořeného, a vyrazili jsme směr Rakovník.

„Jede to tak padesát,“ jakoby se omlouval majitel starodávného Wolkswagenu transporteru, jinak zvaného „kulaťák“, který do svých útrob pojal všechno, na co jsem ani nepomyslela, že by se v něm mohlo najít, a ještě zbyla spousta místa pro případně stopaře. „Nespěcháme, bude to vyhlídková, vždyť je to z roku šestasedumdesát…“

„Hlavně když tam dojedeme,“ radovali jsme se z vidiny, že za pár hodin spatříme poklidnou hladinu Berounky v celé své kráse. Jediné, co mi bralo úsměv z tváře, byla Ondrova nenadálá horečka, která se dostavila ve čtvrtek, ale vybaveni Nurofenem jsme byli přesvědčeni, že to zvládneme. Jak mi později svěřil, nejspíš se tolik bál, abychom se neutopili, že se vynervoval až k devětatřiceti. Ještě cestou mu hořely tváře a tak preventivní dávka sirupu přišla už na dálnici, ale čím jsme se vzdalovali od domova, tím víc se mu vracela jeho dobrá nálada a po teplotě nebylo záhy ani památky.

Do tábořiště U Mloka v Třímanech jsme dorazili právě v okamžiku, kdy se ze všech stran začínala linout vůně opečených buřtů a veselý smích vodáků. A navíc – počasí bylo na naší straně. Pak vzaly události rychlý spád. První pivo, seznámení s majitelem a už jsme měli v ruce pádla a Ondra vestu a na pokyn „Mazejte si to vyzkoušet“ jsme popadli lodě a hrnuli to k vodě. Ti zkušenější naskákali do kanoe a za hurónského provolávání „Sláva Berounce“ se rozjeli proti proudu. Ti neznalí, jako já a Ondra jsme opatrně zkoumali jak moc je loď vratká, když se do ní leze, když se odněkud vynořila partička puberťáků a kdosi se zeptal: „Hele to jako vodplouvaj nebo tady budou jen tak šaškovat?“ „Budou tady jen tak šaškovat,“ vyšlo ze mě bez dlouhého přemýšlení. Chlapec zmlknul a věnoval se děvčatům. O to rychleji jsme se rozkoukali a záhy si zkusili první vnoření pádla do vody. Podvečer voněl vodou a sluncem, všude bylo ticho a ta kulisa byla jedinečná. Ani se nám z lodí nechtělo, ale žaludky volaly po něčem malém a ještě nás čekalo ubytování. Vyskákali jsme z lodí a kdesi za námi bylo slyšet: „Hele, kdo to je za lidi?“ „To jsou ty vod tý kraxny…“ poučil ho jiný. Moc jsem si přála, aby to byl býval nikdo neslyšel, protože jsem měla za to, že se to Petra musí nutně dotknout, ale ten se tomu smál pak celý víkend. Tak jsme vynesli lodě, vyndali z kraxny bagáž a honem mazali do chatek. My do třináctky a Martina s Petrem do dvanáctky. A protože chuť na pivo byla obrovská, zvládli jsme to tam nakopat v neuvěřitelně krátkém čase. Opékání buřtů a zpěv za mého chabého kytarového doprovodu byly potřebné aktivity k tomu, abychom se seznámili a zapadli mezi místní. Povedlo se nám to celkem dobře. Pár písniček na přání a pak už rychlý odchod do spacáků, zítra nás čeká náročný den. Bylo ale něco půl jedné, když měl Ondra ještě oči jak žárovky. To chci vidět, šlo mi hlavou, jak budeš vstávat.

Celkem mě nepřekvapil. Jeho půl šestá se dá určit i bez budíku. Zvláštní je, že tento čas striktně dodržuje, ovšem pouze v sobotu a v neděli a pak vyžaduje stejnou aktivitu i ode mě. Ale tady narazil. Zahučela jsem na něj, že spím, on se pohoršeně otočil ke zdi, vydal zvuk, jako když vyfrkne buvol a usnul do osmi.

Na snídani jsme zašli na terásku a kochali se panoramaty. „V devět vyrážíme, máte to kus cesty, počítám tak osmnáct kiláků,“ ozval se správce, který nám slíbil, že nás odveze k přívozu v Darové a odtud se poplavíme. Naházeli jsme věci do barelu, naskákali do aut, ale ještě předtím mi Vláďa položil zásadní otázku: „Co sis to udělala s těma vlasama? Vypadáš jako malý zlobivý kluk…“ Sice jsem trochu znejistěla, ale na dlouhé rozmýšlení nebyl čas, všechny moje vlasy skončily pod růžovou čepicí s velikým kšiltem. Moje rozhodnutí, že v tomhle strávím celý den na lodi, bylo, pravda, velmi odvážné, ale nechtěla jsem riskovat, že si frajeřinou přivodím úpal. Slunce hřálo už v devět a co teprve na vodě. Když jsem se potom podívala na fotky, pochopila jsem i nevyřčené. Ale to bylo až potom.

U přívozu bylo narváno. Tady už jsem se musela tvářit, že vím, co mám dělat, protože lodí a raftů tu bylo nepočítaně. Jsem přece háček a háček prý dělá první poslední. Nacpala jsem se do špičky a odrazili jsme od břehu. Netrvalo dlouho a na levém břehu jsme zahlédli labutí rodinku. „Jé, koukejte, malý labutě,“ volali na nás Petr a Martinou, kteří byli o pěkných pár metrů před námi. Mláďat bylo asi pět a máma labuť s nimi seděla na břehu. Ve velkém oblouku kolem nich plul taťka labuťák a ostřížím zrakem sledoval vetřelce. Snad se mu nelíbily Martiny copánky, nebo měl prostě jenom bojovnou a tak se vydal za jejich lodí ve vzdálenosti několika málo centimetrů. „No tak máme doprovod,“ smáli jsme se všichni. Jenže taťka se nedal. Nejdřív syčel, pak je začal obeplouvat obloukem ze všech stran, malinko je zahnal ke břehu a dal se na ústup teprve, když jsme ho minuli my. Zůstal nám za zády a nás jeho ostražitost docela pobavila. Živě jsme diskutovali o tom, jak si chrání svoje území, když se nám za zády ozval jakýsi zvuk. Otočila jsem hlavu a stačila jen vykřiknout: „Bacha, jde po vás.“ To bílé monstrum letělo nad hladinou takovou rychlostí, že jsme ani nestihli zapnout foťák. Mával křídly, která měla snad dva metry v průměru, a ve vteřině se rozhodl zaútočit. Střemhlav se vrhl k hladině a dobrzdil téměř přesně. Zavřela jsem oči, nechtěla jsem vidět, jak Martinu klovne. Rozmyslel si to však a začal je zase obeplouvat. Pak se otočil a pomalu odplouval. „Co je to za Roberta?“ zeptal se Petr a všichni jsme se dali do smíchu, ale moc příjemně mi nebylo. Takhle příhoda dala naší cestě úplně jiný rozměr. Musíme počítat s útočící zvěří. „No a je pryč, už se unavil a dá pokoj,“ řekl Vláďa a já mu věřila. Má přeci jenom zkušenosti. Ondra za mnou ani nedutal a mě se přestaly třást kolena. Když už se zdálo, že je za námi klid, ozval se ten zvuk znovu. A zase jsem jen koutkem oka stačila zahlédnout obrovská bílá křídla a pak jsem slyšela ťap ťap po hladině, když brzdil u lodi před námi. Nevím, jak ostatních, ale mě se zmocnila panika, před očima obrázky od Hitchkoka a trnula hrůzou, co se může stát. Celé se to zopakovalo znovu. Zasyčel, obeplul loď a pak se nám vzdaloval, až se nám úplně ztratil za zátočinou. Zhodnotili jsme, že je to krásné zvíře, ale já jsem se stejně pořád otáčela a čekala další atak. Přišel. Ale za neuvěřitelně dlouhou dobu, když už s ním opravdu nikdo nepočítal. Zase jsem uslyšela ten divný zvuk a snažila se neotáčet, ale uvědomovala jsem si ho jinde. Petrovo volání: „Bacha, teď jde po vás!“ splynulo se zvukem plácajících křídel. No jasně, tentokrát si vybral naši loď. Plul kolem tak blízko, že bych si ho mohla klidně pohladit. A pak mi zmizel z očí. „Vládí, ty neřídíš?“ zeptala jsem se opatrně, když si to loď najednou nepochopitelně rychle namířila k levému břehu. „Ne, já tady hlídám toho debila,“ ozvalo se za mnou. „Aha,“ hlesla jsem a zabrala. A pak jsem uslyšela tupé plác a loď se rozjela ke druhému břehu. „Co se stalo?“ zeptala jsem se a pak se opatrně otočila. Bílý otec zhrzeně odplouval, ani se za námi neotočil. „Dostal pádlem, Robert, už bude klid, musel jsem,“ pokrčil Vláďa omluvně rameny. Teď už jsme se od srdce zasmáli, a pak měli dlouho téma k žertování. Skutečně už se nevrátil. Nebezpečí zažehnáno, v duchu jsem tleskala, jak jsme vyvázli. Jenže jízda lodí po řece nemůže nechat člověka v klidu. To jsem měla poznat zanedlouho.

„Co to hučí?“ prořízla jsem ticho po několika stech metrech.

„Co myslíš?“ ozvalo se za mnou. „Asi jez,“ Vláďa se evidentně dobře bavil. Počkej, příště už ty zvuky poznám, zlobila jsem se na sebe za neustálé otázky.

„A co uděláme?“

„Pojedem k němu a podíváme se, jestli se dá sjet.“

„Sjet? Jako na lodi?“ Odpověď na ještě hloupější otázku jsem ani nečekala. Slyšela jsem jen uchichtnutí. Zajeli jsme ke břehu a chlapi po poradě usoudili, že tou druhou dírou se sjet dá celkem pohodlně. Ondra šel s foťákem po břehu a já hrdinsky sevřela pádlo ještě větší silou. „Jenom mi říkej, co mám dělat,“ nabádala jsem svého kapitána.

„Nic. Jenom pádluj.“ Nemám ráda takové příkazy. Jenom pádluj není přece nic. Nebudu se v tom nimrat a zaberu.

„Jedem,“ zvolal Vláďa a už jsme jeli. Trefili jsme se přesně tam, kam jsme chtěli – do druhé díry, ale chybička se vloudila. Proud nás stočil doleva a my jsme uvízli na obrovském šutru. Výbuch smích z druhé lodi způsobil výbuch smíchu v naší lodi. Hlavně když je legrace. Ani nevím, jak se nám to stalo, nejspíš to způsobila Vláďova mužská síla, najednou jsme jeli po jezu dolů.

„A to je celý? Vždyť to nic nebylo,“ dělala jsem hrdinu, ale prý jsem ječela jako pominutá. Petr s Martinou, poučeni naším nezdarem, si vybral jinou díru a sjeli to bravurně bez nejmenšího zaváhání. „To víš, musíš vědět, kudy jet,“ dělali na nás ramena. Smíchy jsme div nebrečeli. Nabrali jsme zbytek naší posádky, přičemž jsme téměř utopili foťák a vyrazili dál. Bylo nádherně, sluníčko na modré obloze, řeka voněla, stovky modrých a zelených vážek, žluté lekníny, na nebi v dáli nádherné kumuly, a volání rybářů na břehu „Ahoooj“, prostě idylka. Proto jsme tady, abychom si odpočinuli, načerpali síly a vyčistili si hlavy. Krásně jsme si pluli, tvořili soulodí, pili pivo z petky na provázku, mazali se olejem a vyprávěli si humorné příběhy, pohodička a souznění. Sem tam jsme to vzali ke břehu podívat se na zvířátka, kterých jsme potkali opravdu dost. Kozy a ovečky se daly krmit z ruky, bobr ani ne a kachny nám ujely. Zanedlouho jsem uslyšela další hučení, bylo o poznání hlasitější, a když jsme k němu dojeli, tak jsme, my holky, rozhodně řekly, že se na to necítíme. Vydali jsme se na obhlídku. “Nojo, támhletudy to půjde,“ kývali kluci hlavami a ukazovali na to, pro mě nejnesmyslnější místo. A já neměla nejmenší pochybnosti, že to půjde. Vláďa mě objal, dal mi pusu na tvář a se slovy: „Ahoj, lásko, rád jsem tě poznal“ se otočil a odcházel k lodi. Petr ho následoval a já s Martinou a s Ondrou jsme šli na pěkné místo mezi stromy, kde jsme čekali, že uvidíme, jak se vykoupou a pořídíme jim pěkné fotografie. Ale představení se nekonalo, nejdřív sjel Vláďa, úplně hravě a za ním Petr, který v tom rozčarování přestal i pádlovat, ale zdárně dojeli ke břehu a říkali něco v tom smyslu, že starý mořský vlk se přece nedá pokořit Berounkou.

Poslušně jsme zaujali své pozice a vesele pluli dál. Po nějaké době snad Vláďovi přišla plavba nudná nebo co a tak pronesl další památnou větu: „Mě se chce jet tady vpravo.“ Vpluli jsme tedy do odbočky vpravo a pak vzaly věci rychlý spád. Do poslední chvíle jsem věřila, že se tomu stromu, co trčel z vody, dokážeme hravě vyhnout. Zaklonila jsem se, protože ta větev se strašně rychle přibližovala a pak už si jen pamatuju, jak jsem měla zadek ve vodě, a pak i celou nohu a pak jsem za jízdy začala vystupovat. Za mnou vola Ondra „Mami, mami, my se utopíme?“, já držela pádlo a hnala se za ručníkem, co mi utekl z lodě a vzdaloval se mi značnou rychlostí. Ještě že bylo vody jen po stehna. Hnala jsem se za tím kusem hadru, dítě za sebou jsem nechala na pospas a měla temno. Musím ho chytit, ten zatracenej ručník. Chytila. Po pás ve vodě jsem ho vítězoslavně vytáhla ze dna a najednou si uvědomila tu absurdnost situace. Honím ručník a co dítě? Otočila jsem se, Ondra stál uprostřed proudu a ne a ne se hnout. „Tak pojď aspoň ke kraji,“ tahala jsem ho za ruku, ale on měl nohy úplně ztuhlé. Petr s Martinou nás podjeli a následovaly výbuchy smích a všeobecného veselí. Petr pak několikrát předvedl, jak jsem se hnala za ručníkem a vykřikovala pořád dokola nějaké sprosté slovo, všichni jsme se smáli, až nám tekly slzy. „No, porceláne, tak jsi pokřtěnej,“ poplácal Petr Ondru po rameni. Ten na něj nechápavě koukal a už se uculoval. „Porcelán se říká tomu, co sedí uprostřed a skoro nic nedělá, víš?“ Ahá, řekly Ondrovy či a mě bylo jasné, že tuhle větu si bude dobře a dlouho pamatovat. Vybrali jsme vodu z lodi, pokusy o vyždímání kalhot byly samozřejmě marné, zasedli jsme a jeli dál.

„Kde je ta Kobylka, kde budeme obědvat?“ přišla věta z vedlejší lodi.

„Podle mě už za chvíli,“ věřili jsme Vláďovi. Za chvíli to sice nebylo, ale nakonec jsme tam před druhou dojeli. Ještě předtím jsme posvačili u vysokého suchého jezu, kde jsme přenesli lodě a zavzpomínali na Roberta, kdepak asi je a mě se opět zmocnila menší panika, když jsem si představila jeho silný a dlouhý zobák. „Neboj, už je pryč,“ uklidnili mě kluci. Naštěstí tentokrát už byl opravdu daleko za námi, tak jsme se s vervou vrhli do posledního úseku před obědem. Nic zvláštního se nepřihodilo a tak jsme mohli zasednout do dřevěného altánu skýtajícího příjemný stín a pořádně jsme se nadlábli. Hodinka, během které mi stačily uschnout i kalhoty pohozené na plůtek, utekla jako nic a nás čekala druhá část cesty. Poutač nedaleko hlásil, že to máme k Mlokovi třináct kilometrů. To není málo, ale není kam spěchat. Cesta byla příjemná, drželi jsme se víc vlevo ve stínu, protože slunce pálilo, kochali jsme se krajinou, ale došlo nám pivo. Aspoň že vody bylo dost. Halekali jsme zvesela na vodáky kolem, a oni na nás a bylo to fajn. Kdybych věděla, že to bude taková pohoda, tolik bych se doma nebála. Když Ondra říkal, že se bojí, dělala jsem sice ramena, ale dušička ve mně nebyla moc veliká. Teď už to klidně přiznám. Ale když sedíte v lodi, úplně vás to pohltí, nemohla jsem se tím pocitem nabažit.

„Máme před sebou ještě jeden jez, ten je poslední,“ hlásil Vláďa zezadu.

„A dá se sjet?“

„Nevím, musíme se na něj podívat.“ Zajeli jsme ke břehu, Petr zatím prozkoumal terén a pravil, že to tou první dírou půjde. Ondra vystoupil na břeh a já jsem řekla, že pojedu.

„Jaká je šance, že se vyklopíme?“ ptala jsem se Vládi.

„Nulová,“ řekl rozhodně a já věděla, že to projedem.

„Tak jedem, jenom mi říkej, co mám dělat, jo?“

„Musíme to rozjet. Hodně pádluj. A až na něj vjedeme, tak se zakloň a to je všechno.“ Jasný jak facka. Přesně tohle udělám. Frajersky jsme si objeli skupinku lodí, abychom měli místo na rozjetí, namířili si to k první díře a zabrali. „A jedem,“ zavelel kapitán. Opřela jsem se do toho, pádlovala jak o život a když jsme na něj vjeli, zaklonila jsem se. Něco bylo ale špatně, protože najednou šla loď na pravý bok a netrvalo to déle než vteřinu a já byla po krk ve vodě. Hledala jsem očima, kde je kapitán, jestli neskončil pod lodí, ale když jsem viděla, že je vcelku a směje se, rozchechtala jsem se taky. Chytila jsem se pádla a snažila se plavat, ale nešlo to. Zkusila jsem najít nohama dno, a když jsem se postavila, měla jsem vodu tak po prsa. To už nám běžel naproti Petr a volal: „Kde máš ručník?“ Srandičky, srandičky.

„Tam někde,“ ukázala jsem pod hladinu.

„Nekecej, tys ho utopila? A to ho nebudeš hledat?“ Myslím, že jsem řekla nějaké sprosté slovo, a smíchy nemohla ani mluvit.

„Pápá,“ zamávala jsem k místu, kde asi nejspíš teď už ležel na dně, a hrabala se ke břehu. „Co se stalo?“ ptala jsem se. „Proč jsme se cvakli?“

„Protože ses naklonila, proto,“ řekl prostě Vláďa.

„Vždyť jsem se zaklonila.“

„Ale potom ses naklonila doprava. Koukej, jak se to dá pěkně sjet.“ Ukázal prstem na chumel lodí, které stály nahoře a jedna po druhé bravurně sjely jez. V některých seděly samy děti a šlo jim to skvěle. Bylo mi do breku. Takhle se nechat zahanbit. „To se může stát každýmu,“ smál se Vláďa. „Všechno je jednou poprvé, já měl premiéru s tebou, no.“ A tak jsem se snažila přesvědčit partičku, že jsem to udělala schválně, aby byla nějaká švanda, ale myslím, že mi to ale stejně nezbaštili. A tak jsme celí promočení pokračovali dál.

„Co je támhleto?“ ozvalo se za mnou. Podívala jsem se na vysokou skálu před námi.

„Zřícenina hradu Krašov, Ondro,“ ozvalo se za Ondrou. Znám svého syna, určitě tam bude chtít vylézt.

„Jdeme tam, mami?“

„Asi ne, Ondrí.“

„Mamkooo, prosííím.“ Zakotvili jsme pod hradem a vydrápali se nahoru. V mokrých kalhotách, které se mi lepily na nohy a v gumových botách do lodi, to moc dobře nešlo, ale třeba dřív usne, přála jsem si, jen ať se trochu vyšťaví. Prolezli jsme hromady kamení, podívali se z vyhlídky a pak zase šupem dolů. Upachtění jsme zasedli do lodí a mlčky se pustili po proudu dolů. Potkali jsme dvoje malé peřeje, které nás nemohly vůbec rozházet, takové příjemné pohupování lodi jsem si nechala líbit.

„Mami, podívej, kde je Petr s Martinou,“ ukazoval Ondra malý bod v dáli.

„No tak mamce trochu pomoz, pádluj taky, ať je doženem,“ řekl Vláďa. Skoro jsem čekala, co se za mnou ozve: „Já jsem porcelán, já nemusim,“ tomu nešlo se nezasmát, ale byla pravda, že sil už jsem moc neměla. „Já jen abychom se neztratili,“ dodal.

„Myslíš, abychom špatně neodbočili?“ smál se Vláďa. „Neboj se, k Mlokovi vede jenom jedna cesta. Koukej,“ ukázal pádlem na naše tábořiště. Pomalu jsme dojeli i náš předvoj a mě bylo líto, že naše cesta končí.

„Hele, a vidím i kraxnu,“ ukázala jsem já. Z lodí jsme vystupovali veselí, vysmátí, ale docela unavení. Někdo se sekl ve výpočtu. Kilometrů to bylo skoro třicet. Rychlá sprcha a večeře z vlastních zdrojů. Dnes nebylo žádné družení, jen jsme seděli u chatek a hodnotili den. Celkem se povedl. Takže až se vyspíme, sbalíme a pojedeme.

„Po cestě se můžeme podívat na Skryjská jezírka, je to nedaleko a bude se vám to líbit,“ navrhl Vláďa. Sláva, volali jsme všichni, pojedeme ještě na výlet!

Ano, na výlet se jelo. Kromě toho, že nám po cestě zdechla kraxna, když jsme si udělali zastávku u pole zarostlého jakýmsi fialovým kvítím a potom nešla nastartovat, ale roztlačit se nechala, jsme do Skryjí dojeli bez obtíží. Za normálních okolností bychom sjeli kamsi dolů, nedaleko jezírek. Alespoň tak jsem i to představovala já. Přijedeme, vylezeme, kousek dojdeme, podíváme se, jééé, to jsou hezká jezírka, uděláme pár fotek, naskáčeme do auta a pojedeme domů. Jenže Petr byl ostražitý a raději volil variantu nechat auto na kopečku pro případ, že by motor stávkoval, a ten kousek prostě popojdeme. Proč ne, jsme přece plní síly.

Ukazatel říkal Skryjská jezírka 3 kilometry. To jsou tři tam a tři zpátky, to je šest, no to není úplně podle mých představ, ale když už tady jsme, jde se. Došli jsme tam, viděli jsme je, vyfotili se, přelezli říčku po kamenech jako ranění kamzíci, tedy někteří z nás, a rozhodně ten zážitek stál za to. Zpáteční cestu zvolil Vláďa jinudy, ať toho víc vidíme. Když jsme přišli na rozcestí, měli jsme na výběr: 2 kilometry lesem po červené nebo 800 metrů po silnici do kopce. Zvolili jsme přirozeně druhou variantu, protože jsme sotva táhli nohy.  Jenže my jsme funěli do kopce snad půl hodiny a pořád to bylo dost daleko. Že by další odchylka v odhadu? Celkem vzato, pak jsme to počítali u piva v hospůdce na kopečku, že jsme ušlápli aspoň deset kiláků. A jen tak mimochodem, v sobotu večer strašil Ondra stejně dlouho jako v pátek, hrad nehrad. Takže můj záměr utahat ho cestou do vrchu taky nevyšel.

Domů jsme přijeli v sedm večer, umordovaní jako koťata. Ale měli jsme za sebou podařený a na zážitky velmi bohatý víkend. Počasí nám přálo, nikdo se nespálil, sem tam jsme se i vykoupali, viděli jsme dost zvířátek a hodně jsme se nasmáli. Tak proč si zase někdy nevyrazit? Už teď se těším, kdo se vyráchá příště!

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Jak jsme se i koupali

  1. Jana napsal:

    Ahoj Qendo potřebuji pomoc musím někde sehnat štastnou příhodu :( ale vůbec se mi nedaří mohla by si mi pomoci?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>