Jak jsme jeli na Okoř

Pro ty, kdo znají naše okolí, bude můj příběh hmatatelnější, ale i ostatní si možná budou umět udělat obrázek. Čísla totiž mluví za všechno…

Červencová středa byla jako stvořená k cyklovýletu. Ráno sice malinko sprchlo, ale to nás nemohlo odradit ani trochu. „Jednou jsme se rozhodli, tak jedem!“ plácli jsme si s Ondrou a na jednoduchou otázku taťky – dědy, zda může jet s námi, jsme jednoznačně řekli „Ano!“

„Jedeme na Okoř, tedy pod Okoř, tam je ten pěkný mlýn,“ zasnila jsem se při vzpomínce na nádherně upravenou usedlost.

Vyjeli jsme v půl jedenácté a během sedmi kilometrů, které to máme od domu k hradu, jsem si dokázala polít čajem půl trika a dvakrát jsme malinko zmokli. Nakonec jsme k hradu pohodlně dorazili, ale jen jsme jej minuli a pak jeli k chatové osadě. Cesta byla celkem pohodlná a k Novému mlýnu jsme dorazili za slunce svitu. Svačinka a fotografování nám zabraly nějakých patnáct minut, nasedli jsme na kola a frčeli dál. Nedaleký brod nás vůbec nerozházel a po cestě vlevo jsme dojeli k nádhernému kamennému železničnímu mostu.

„Kam teď?“ zeptal se tatík. „Já bych jel vpravo.“

„Já bych jela vlevo,“ trvala jsem si na svém. „Někam přece dojedeme.“ Dojeli jsme k okresní silnici a tam nastala ta zásadní chyba.

„Kam teď?“ dožadovali se kluci určení směru.

„No já bych jela takhle jako zpátky.“ Koukala jsem na povědomý podjezd, u kterého byla cedule Dřetovice 3km, ale něco mi říkalo, že tudy ne.  „Tam na sloupu byla cedulka, že je to do Horoměřic sedm kilometrů.“ Ovšem, že to mělo být lesem po červené, jsem jim nevědomky elegantně zatajila. Vydali jsme se po okresní, směrem, do kopce. „Koukej, Zákolany, to bude ono,“ nebyla jsem si tak úplně jistá, ale tiše jsem se přesvědčovala, že když jsem tudy jela jednou, nemusím si to tak dobře pamatovat. Projeli jsme Zákolany, Kováry a pořád po silnici a trochu do kopce.

„Holka, kam to jedeme?“ zeptal se taťka, zatímco Ondra beze slova šlapal a občas na mě hodil prosebný pohled Mami, že se neztratíme?

„No, možná jsme neměli jet úplně tudy,“ pokrčila jsem rameny. „Jakmile uvidíme ceduli s něčím, co známe, vydáme se tou cestou. „Hele,“ ukázala jsem na ukazatel. „Doleva Kralupy osm a doprava Otvovice tři.“ Otvovice, Otvovice…No to není úplně blízko.

„Jdi do háje,“ řekl taťka. „Měli jsme jet tam k tomu viaduktu.“ Asi měli, přiznala jsem.

„Ale že je hezky, viď?“ snažila jsem se zlepšit taťkovi náladu. Přijeli jsme do Otvovic. Další cedule nám říkala, že Holubice jsou za pět kilometrů. No to už je Statenicícm blíž, ale pořád to ještě není úplně nejblíž. „Maj to tady hezký viď?“ ukázala jsem kolem.

„No, to maj,“ přisvědčil taťka a ukázal před sebe. „A koukej…“ Podívala jsem se tím směrem a zatajil se mi dech.

„Tak tenhle krpál nešlapu,“ slezla jsem z kola.

„Mami, to je strašnej kopec,“ řekl opatrně Ondra.

„Neboj, až to vytlačíme nahoru, tam bude rovinka,“ snažila jsem se uklidnit jeho obavy, ale vůbec si nebyla jistá, jestli to tak opravdu je. A tak jsme tlačili, chvíli jeli, a pak zase tlačili.

„Mami, kdy už bude ta rovinka?“

„Tamhle za tou zatáčkou.“ Jenže za zatáčkou byl kopec ještě prudší.

„To je ta tvoje rovinka, jo?“ zeptal se rozhořčeně. „Ty to tady vůbec neznáš, viď?“

„Ne,“ přiznala jsem. „Jedu tady poprvé.“

„Aha, tak to chápu,“ řekl ukřivděně a už se na nic nezeptal.

Vytlačili jsme to na vršek a „Sláva, rovinka,“ zvolali jsme dvojhlasně a šlápli do pedálů. Pak už to šlo celkem hladce. Na křižovatce rovně na Velké Přílepy pět přes Svrkyni a potom už to byla hračka až do Statenic. Když jsme v půl druhé slezli z kola, měli jsme na počítadle 32 kilometrů.

„Tak co, Ondro, jak se ti líbil výlet, co?“ zeptala jsem se a čekala hekání, že má dost.

„Jo, celkem jo,“ překvapil mě.

„Jako moc, nebo málo?“

„Ale jo, jízda dobrá, ale ty tvoje zmatky, jako že ta rovinka je za zatáčkou, mami, ty mě trochu naštvaly,“ řekl upřímně. Pohladila jsem ho po upocených vlasech a vrazila mu do ruky nanuka.

„Zasloužíš si sladkou odměnu, za to, jak ses snažil.“

„Díky, mami. A až to dolížu, můžu jít jezdit na kole?“ Jeden by čekal, že si dá od pedálů odpočinek, ale on ne. Aspoň bude brzy spát, doufala jsem, ale on ne. Nechápu, kde děti tu energii berou. No a náš děda? Ten si liboval, že jsme se pěkně projeli. Nadávala jsem si, že jsem neměla dělat ramena a měla si u toho viaduktu nechat poradit od staršiny a netrvat si na svém, ale oni dva byli úplně v pohodě.

A já nakonec taky, vždyť tohle jsou moje malá osobní vítězství!

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>