1. kapitola
Stála v kuchyni a přemýšlela o tom, co ještě musí udělat. Páteční odpoledne neměla nikdy moc ráda. Balení a skoro stěhování na chalupu jí nahánělo hrůzu už od pondělka. Tašky jídla, hadrů a kdoví čeho ještě. V neděli večer zase všechno sbalit, naložit a hurá zpátky. K tomu všemu musí zítra ráno do práce. Takže místo slastného vylehávání musí vstát dřív než obvykle, běžet na vlak aby to stihla na čas a v půl třetí zase běžet na vlak, aby stihla ten správný spoj. Ideální začátek víkendu. A teď si musí pospíšit, aby zase nebyly řeči. Za chvíli přijede máma z práce a už slyší ty poznámky jako Ty jsi nic nepřipravila, cos dělala celý odpoledne? Dospělá a člověk se na ni nemůže spolehnout… Z myšlenek ji vyrušil telefon.
„Sýkorová, prosím.“
„Ahoj Deni, tak máš hotovo? Za půl hodinky jsme s tátou doma, naložíme a jedeme. Táta na mě bude čekat před krámem. Nezapomněla jsi namlít kafe? A chleba máš? A…“ vysypala všechno jedním dechem.
„Neboj, maminko, právě jsem to všechno udělala, neměj starosti.“
„Dobře, co nějaký okurky, víš že na chalupě nic není. Vezmi dvoje, nebo radši troje. Víš jak táta…“
„… táta rád, já vím. Mami, ty se mnou mluvíš jako kdyby mi bylo deset. Nejsem malá, prosím tě. Mě to stačí říct jednou. A navíc, tenhle kolotoč se opakuje každý týden,“ uklouzlo jí nechtěně.
„Co jsi říkala?“
„Že už je to všechno připravený,“ hryzla se do rtu a čekala smršť.
„Jo, to jo,“ a teď to přijde. „ Já jen že jsem měla pocit, jako žes chtěla říct, že já jsem nespolehlivá, nebo se zrovna mě musí připomínat všechno desetkrát. No promiň!?!“ Nádech, pauza.
„Ale ne, mami, tak jsem to nemyslela, špatně jsi mě pochopila, nezlob se, jdu to dodělat. Papa.“
„Tak to je dobře.“ Denisa si oddychla. „Jo a jak jsi to myslela s tím kolotočem?“
„Ale nic, mami, pohodě, povíme si to doma jo? Nezdržuj se ať jedete. Papa.“
„Ahoj Denisko, pa…pa.“ Klap. Tyhle řeči slýchá pátek co pátek. Týden co týden a pořád dokola. Člověka to otráví. Ale co, je to máma. Sice nemá pravdu ve všem, ale má cenu jí odporovat? Co se dá dělat. S pocitem smutku v duši vyklepávala namletou kávu do skleničky a zasněně hleděla z okna. Sledovala jak jezdí jedno auto za druhým. Normálně je takový provoz v jejich malém poklidném městečku nezvyklý, ale v pátek odpoledne se s nimi roztrhl pytel. Všichni někam jedou. Užijou si prima víkend, budou se bavit a v pondělí o tom budou povídat ostatním. Ale co bude asi vyprávět Denisa? O té šedi a nudě se toho moc vykládat nedá. Už ztratila naději, že by kterýkoli z víkendů mohl být o něco méně jiný než ty ostatní. Co se asi na chalupě dá dělat jiného než v sobotu sekat trávu a v neděli obracet seno. Táta si zaleze do dílničky, máma bude ležet u knížky. Jako každý víkend. Je to všechno předem naplánované. Nemá ani cenu protestovat že nepojede. To zkusila jednou a to bylo řečí.
„Ach jo,“ hlesla si pro sebe ve chvíli, kdy zadrnčel telefon. Pomalu se šourala do předsíně. To je určitě zase máma. Copak mi zapomněla říct tentokrát? Vztek, že se s ní jedná jako s desetiletou už se dal jen těžko zvládnout. Nasupeně zvedla sluchátko.
„Sýkorová, prosím!“
„Čau Deniso, jak se máš?“ ozvalo se nečekaně na druhém konci.
„Čau, Káčo,“ srdíčko jí poskočilo, že se na ní nesesype zase nějaká lavina výčitek. „Ani nevíš, jak jsem ráda že voláš ty…“
„A koho jsi čekala, Mikuláše?“
„Ne, myslela jsem že mi volá máma, je teď nějaká nervózní, pořád se mnou jedná jak s malou,“ postěžovala si. Katce může, je to kamarádka od školky, tolik toho zažily. Už v dětství se shodly na tom, že jsou kamarádky na život a na smrt. Katka jediná zná její bolístky. Když bylo zle, mohla za ní Denisa kdykoli přiběhnout a měla dveře otevřené. Navíc mají chalupu v Zahrádkách nedaleko od Sýkorů. Jenže tam moc často nejezdí, takže ani tam si Denisa neužije změnu.
„Nojo, znáš mámy, kašli na to, to nepředěláš. Hele, jedete na chalupu?“
„Jasně že jo, čekala nějakou změnu plánu? Vůbec se mi nechce, nejradši bych zůstala doma, ale o tom nechtějí naši ani slyšet.“
„Neblázni, co bys dělala doma?“
„A co budu dělat tam? Bude to zase pěkná nuda. Kromě sluníčka se netěším vůbec na nic. Ani ten rybník už není to co bejval, ach jo,“ setřela slzu, která jí nečekaně vyklouzla z koutku oka.
„Ale jdi ty, a na mě se netěšíš nebo co?“ zahihňala se Katka.
„Vy taky jedete?“ Denisa ožila.
„No proto ti volám. Hele, zítra je v Osadě zábava. Ještě jsem tam nikdy nebyla, ale naši říkají, že tam chodili jako mladí a že je to tam prima.“
„No tehdy to bylo asi všude prima ne?“ Denisa si představila svojí maminku zamlada, v krymplenovém kostýmku, jak ji zná z fotky a vyprskla smíchy.
„Ha ha, chodí tam občas na pivko i teď, když jsme teda na chalupě.“
„A jakto, žes tam nebyla s nima?“
„Nechtělo se mi, se starejma, znáš to ne?“ Denisa ji úplně viděla, jak mávla rukou a kření se.
„No a co jako že je tam zábava?“
„Pane na nebi, přibal si sukni a košili a pomažem taky ne? Trochu protáhnem těla, zatancuje, vyblbnem se. Aspoň se máš na co těšit ne?““
„Hm, to už vidím, jak budou naši celí bez sebe, představ si, jak budou šťastný až jim řeknu že jdeme spolu samy někam kdovíkam.“ řekla smutně Denisa.
„Ale my nepůjdem samy, půjde parta. Luboš, Roman, Olda, Petra, Jitka, můj Petr. Vaši se nemusí bát. My už tě ohlídáme.“
„Hele, to nepůjde, naši mě nepustěj.“
„A ptala ses jich?“ zeptala se hloupě Katka a dodala: „A kdyby to náhodou nešlo, tak vezmeš kytaru a půjdeme k nám. Petr zná spoustu písniček a bude veselo. My tě trápit nenecháme,“ zase se zahihňala. „Je fakt, že rodiče se musí poslouchat, to nepopírám, ale aspoň ti bude veseleji. A nám všem, no nemyslíš? Tak neblbni…“.