Úplně obyčejný příběh – čtyřka

„To si opravdu myslíš?“

„Ale neber to zle, prostě mi připadáš ustrašená. Tvoje máma je metr co? S tou si asi moc legrace neužiješ.“

„Co ti mám na to říct?“ Denise bylo do pláče. Takhle o ní smýšlí? Připadá mu ustrašená? Ne. Blbá. „Připadám ti blbá?“

„Proč blbá?“ kroutil hlavou. „To bych neřekl, nemůžu to posoudit. Vůbec tě neznám.“

„A já tebe.“ Visela na něm pohledem.

„No tak to napravíme ne?“ Přejel jí hřbetem ruky po předloktí. „Tak už se nemrač. Všechno se dá spravit.“

„Hm,“ na víc se nezmohla. Polykala slzy a bylo jí trapně. Koukala na Oldu, na jeho usměvavou tvář, pod trikem se mu rýsovaly svaly a  opálené nohy v šortkách říkaly, že je to sportovec. V modrých očích měl jiskřičky  a vlasy ležérně rozcuchané z něj dělaly kluka.

„Co je?“ zeptal se po chvíli. Přibrzdil.

„Nic.“

„Něco se stalo?“

„Ne.“

„Že si mě tak prohlížíš. Něco jsi snad zapomněla?“ Auto skoro stálo.

„Ale ne, to je pohodě, nic jsem nezapomněla, jen jsem se malinko zamyslela,“ sklopila oči. „A co je na tom, že si tě prohlížím?“ V momentě si nadávala, proč takhle hloupě mluví. Stejně to musel poznat, že je v tom až po uši. Srdce jí divoce tlouklo a ruce se třásly, ještě že držela kabelku. Olda zastavil u krajnice a natočil se k ní.

„Tak podívej,“ odkašlal si. „Musím se ti k něčemu přiznat. No, jak bych to,“ zamyslel se. „No to je jedno, řeknu to jak to je. Prostě jsem na tebe čekal.“

„Cože?“ podívala se na něj překvapeně. „Jak čekal?“

„Nejel jsem kolem náhodou. Katka mi říkala, že tu budete a že jedeš ráno do práce. Čekal jsem až půjdeš.“ Díval se, co ona na to. Ona se mu dívala upřeně do modrých očí a hledala slova.

„Jak jako čekal? A proč?“

„Copak to nechápeš, Denisko?“
„No,“ nadechla se. „Ne.“ Kroutila hlavou.

„To nevadí. Vysvětlím ti to jo?“ Naklonil se k ní a políbil ji na tvář. „Už to chápeš?“ Denisa se nezmohla ani na slovo.

„Asi jo, no, ale…“ Denise se chvěje hlas.

„Tak to je dobře,“  políbil ji na ústa. „Co ale?“ namotal si na ukazováček pramen jejích vlasů a pomalu ho pustil. „Co ale? Nebo ti to vadí?“

„Nevadí, ale…“
„Jsi samý ale,“ narovnal se a nastartoval. Denise bylo hrozně. Co když to teď pokazila? Proč mu nemůže normálně říct, že je to na ni všechno moc rychle? Že to nečekala, že na to nebyla připravená?

„Ale nic,“ polkla a podívala se na něj. „Zlobíš se?“

„Ne,“ vyprskl smíchy. „Proč bych se měl zlobit, prostě to nechceš, tak promiň.“

„Ale ne, tak to není. Víš, je to všechno nějak rychle.“

„Co je rychle?“

„Objevíš se, dáš mi pusu…“

„Koukej, chtěl jsem ti dát pusu, tak z toho nedělej drama. Promiň, jestli ti to vadí, nebudu to dělat,“ poškrábal se na čele. „Promiň. Jedeme?“ zeptal se věcně.

„Neomlouvej se, Oldo, jen jsem to nečekala, to je celý. No nediv se mi.“ Cítila jak se jí slzy hrnou do očí.

„Ale jo, v pohodě, omlouvám se, přehnal jsem to. Nebudeš brečet, viď?“

„Proč vám tak vadí, když holky brečej?“ usmála se.

„Jak vám…“ odkašlal si a podíval se jí do očí. „Deniso, máš někoho?“

„Já?“ vyprskla pro změnu ona. „Já? Kde bych ho asi vzala, když sedím pořád doma. Vždyť si připadám jak v klášteře,“ rozpovídala se. „Kam jdeš, s kým, proč, kdy přijdeš, kdo tam bude, co tam budete dělat…“

„No pane jo,“ pokýval hlavou. „Tak to s tím musíme něco udělat, jo?“ Pohladil ji po tváři. Podíval se na hodinky. Půl osmé pryč. „Teď už bys stála na nádraží, viď?“

„No to už skoro jo. Můžu se na něco zeptat?“ Denisa zvedla bojovně bradu a nečekala na odpověď. „Proč tu jsi?“

„Jak proč? Jako kde? Tady v Zahrádkách? Bydlím tady.“

„Ne, já myslím tady , v autě, se mnou… Najednou jsi se objevil a já mám myšlenky vzhůru nohama.“ A to nelhala. Pár minut stačilo k tomu, aby se jí všechno zpřeházelo naruby.

„Jo tak,“ vzdychl. „Tak dobře: čekal jsem na tebe schválně. Chtěl jsem tě vidět.“

„Proč? Nikdy jsi mě nevyhledával,“ lhala.

„Ale jo, jen si vzpomeň, jak jsme vloni byli na koupališti.“

„No a co,“ dělala hloupou.

„No byl jsem tam taky.“

„A jo, vzpomínám si.“

„A v letním kině a na hřišti a u rybníka…“

„To je pravda.“ Tak se jí to přece nezdálo. „A co, tak v létě tam chodí spousta lidí, prostě jsme tam byli oba…“

„Jenže já měl být tou dobou jinde, ale věděl jsem, že přijedeš a chtěl jsem ti být nablízku aspoň z dálky.“

„To jsi řekl hezky.“ To jsi řekl hezky, ale když jsi  měl takový zájem, mohls mě oslovit, ne se mnou jen blbnout a jako náhodou zakopnout tam, kde já seděla, nebo ti ten ručník mohl upadnout jinde než zrovna mě pod nohy. To vylitý pivo kousek ode mě, to mohla být náhoda. Ale zrovna jedna jediná volná židle v hospodě vedle mě… „A dál?“

„Jenže jsem neměl odvahu, nevěděl jsem, jestli s někým nechodíš, jestli byses neurazila, jestli cokoli. A bylo mi dobře jen když jsem tě viděl. Já jsem i tu vodu s kámošem zrušil jen kvůli tobě,“  jeho modré oči se vpily do jejích. „Fakt, věříš mi to? Věř mi to.“

„Proč bych ti to neměla věřit? Ale proč jsi mi to neřekl dřív? To bys přece poznal. Jestli s někým chodím nebo ne. Ne? A nebo ses mohl zeptat Katky,“ vzpomněla si na Katku jak jí včera volala. A došlo jí to. Vždyť ona už to měla naplánované. Tak ona řekla Oldovi, že bude na chalupě… Museli spolu mluvit.

„Proč Katky?“

„Ale, to je jedno,“ mávla rukou. „A tos čekal celý rok?“

„Jo, a řekl jsem si, že už dýl čekat nebudu. Protože už to nevydržím. Mám dávno po vojně a nemám holku, nepoznal  jsem ještě tu pravou sedmikrásku, která by mi voněla celý život a ke který bych si mohl přivonět, kdy bych chtěl. Prostě jsem ještě nepotkal tu pravou. A přitom ji mám kousek od sebe… prostě jsem ti chtěl říct, že se mi už dlouho líbíš.“ Odmlčel se a hledal ta správná slova. „Chtěl jsem si o tom s tebou vážně popovídat. Věř mi to.“

„Nevím, co ti mám na to říct, Oldo,“ zavrtěla se na sedadle. „Věřím ti, proč bych ti nevěřila, ach jo,“ na okamžik zavřela oči. Nejradši by mu skočila kolem krku a štěstím zpívala. Ale to nechtěla. Nevěděla, jak má správně reagovat na to, co slyšela. On, na kterého si potají myslela se jí tady dvoří a ona váhá. Ale když  kývne, to kouzlo bude pryč. Nebo se probudí…

„Myslím, že bychom měli jet. Dělám od devíti.“

„Aha,“ řekl smutně. „Pochopil jsem to. Říkáš mi, že to co jsem před chvílí řekl bylo zbytečné, viď?“ Vzdychl a auto se pomalu rozjelo.

„Ale Oldo, tak to neber, nic takového jsem neřekla. Dej mi, prosím tě, trochu času, nejsem zvyklá na tak rychlé odpovědi. Nejsem zvyklá na takové situace. Přišlo to tak najednou…“ Zadívala se z okna. Kdyby jen tušil, jak se ho chce dotýkat, jak by ho ráda objala. Jenže to by si o ní myslel, že je to taková ta hloupá holka, co běží hned jak na ni někdo kývne prstem. Že na první písknutí přiběhne jako poslušný pes. Ale zase nechtěla, aby si o ní myslel, že je studený čumák.

„Dobře, Denisko,“ odkašlal. „Já na tebe nebudu tlačit. Nebylo to taktní, přiznávám. Jen mi řekni, jestli mám nějakou šanci. A řekni mi to na rovinu, prosím tě, netrap mě. Já už nechci žít dál v nejistotě.“ Denisa se na něj usmála, zatímco on se neusmíval vůbec. On to snad myslí vážně. Snad je to všechno pravda.

„Kdy jsi říkal, že jedeš zpátky?“ zeptala se.

„Kolem třetí, proč?“

„Tak se můžeme sejít v půl čtvrté?“

„Dobře,“ přikývl dřív, než stačila dopovědět. „Dobře, budu tam, kde řekneš.“ Zbytek cesty nepromluvili. On přemýšlel o tom, jestli na ni udělal aspoň trochu dojem a Denisa si představovala jak to bude báječné až stráví celý večer spolu. Už aby bylo půl čtvrté!

 

Praha byla jako každou letní sobotu přecpaná lidmi. Ale jí to nevadilo, byla milá a usměvavá, těch pár hodin jí uteklo jako voda. Zamkla obchod a skoro si zpívala. Zašla do banky a i tak měla ještě dost času. Místo jízdy nacpanou tramvají zvolila  procházku až na smluvené místo. Vyhlížela celá blažená červenou škodovku.  Poznala ho už z dálky a zamávala. Nasedla rychle do auta a ve vteřině vyrazili směr Zahrádky.

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u Úplně obyčejný příběh – čtyřka

  1. Qenda napsal:

    Děkuju, Kájo :-)

  2. Karel Prokosch napsal:

    Sedím si tak u pc a posílám přání k prožití vánočních svátků svým přátelům,kolegům, spolupracovníkům, obchodním partnerům i lidem, kterým jsem stavěl krby /záleží mi na tom, zda dobře topí/, také lidem od kterých očekávám nějaký ten kšeft, nebo jen známím, které jsem dlouho neviděl.
    A jak tak hledám abych na někoho nezapomněl, tak jsem si řekl, že jsem Ti vlastně ještě nikdy snad nenapsal./myslím tím přes počítač -jinak asi hodně ………/
    A protože nemám na Tebe adresu píšu Ti zde pár řádek…..
    Trošku jsem se začetl do Tvých vět, musím si na ně udělat více času/který nemám…/
    Přeji Tobě a všem krásné prožití svátků vánočních, hodně štěstí, lásky a hodného syna, který nenosí čtyřky nebo trojky, ale jen samé jedničky a dvojky/ne z chování/
    Vyřiď pozdravy i mámě i tátovi/ať jezdí pomalu/ a Janě.
    Karel

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>