Jak jsem pekla kachnu

O tom, že jsem kdovíjaká kuchařka, si už dávno nedělám iluze. S přibývajícím věkem se ze mě stal opravdový realista. Mrzí mě, že s vařečkou v ruce neoplývám přílišnou kulinářskou fantazií, ale řekněme, že jsem k tomu do svých čtyřiceti let nebyla vedena, ať už z jakýchkoli důvodů. A moje teoretická domněnka se mi, poté, co jsem opustila rodičovské hnízdo před třemi měsíci, potvrzuje i v praxi. Která ženská slyší ráda to, že její omáčky jsou univerzální, že chlap občas potřebuje pořádně vostrý maso a že ta čína musí mít šťávu na polití rýže. A že když jí jídlo tři dny, tak už ho má tak nějak plný zuby… No, upřímně, holky, žádná z nás. Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem, nejednou jsem slyšela od chlapů, že nebýt toho, že ta jeho iksypsilon umí tak dobře vařit, už by s ní dávno nebyl a koneckonců nejlepší šéfkuchaři jsou chlapi. A to uznávám bez uzardění a za tím si stojím.

No, asi takhle: po mých univerzálních omáčkách, které moji chlapi bez remcání konzumují, i když občas se ty jejich pohledy nedají přehlédnout, jsem se rozhodla, že k nedělnímu obědu upeču kachnu. Vlastnímu činu předcházela téměř hodinová konzultace s kolegyní, zdatnou kuchařkou s mnoholetou praxí. Její věta: „Posolíš to, pokmínuješ, podliješ a šoupneš to do trouby a pak to jenom pečeš, neboj se, na kachně nic nepokazíš,“ mě v podstatě uklidnila. Má doma tři mužský a ví o tom svoje. Možná, kdybych neudělala tu chybu, že jsem během dvacetiminutového stavu bezprizornosti, kdy se mi vařily knedlíky, sedla k počítači a zeptala se přítele Googla na pár praktických rad, bylo by to určitě probíhalo tak, jak mělo. Jenže já jsem vždycky chytrá až potom. Jeden odkaz mi říkal, že kachnu pečeme tak hodinku dvacet, což mi na tak velkýho ptáka připadalo moc málo. Pak jsem našla další a tam nějaká zdatná kuchařinka mluvila o pěti hodinách. A to mi připadalo zase až moc dlouho. Je pravda, že kolegyně o době nemluvila, ale snad poznám, až to bude ne? Mamce se to vždycky tak krásně rozpadá… Takže jsem si to tak nějak zprůměrovala a cosi mi řeklo, že tři hodinky budou tak akorát. Nebude to sice v pravé poledne, ale my ty časy moc nedodržujeme. Dala jsem na radu Vládi a nacpala dovnitř ještě celé jablko a dvě cibule, ovšem na ten špek, na který kladl obzvláštní důraz, se mi podařilo zapomenout. Tak jsem ho tam šoupla dodatečně poté, co jsem se velkomyslně přiznala k tomu, že jsem ho úplně pustila z hlavy. Slavnostně jsem kluky nahnala ke stolu před jednou a rozechvěle začala nandávat knedlíčky a špenát. Vonělo to široko daleko a Ondra si mnul ruce, že už bude oběd, protože trpěl jako zvíře, tak strašný měl hlad. Porvala jsem se s drůbeží i bez nůžek, na čele mi vyrazily krůpěje potu a s třesoucíma se rukama jsem jim to naservírovala. Ještě než jsem stačila dosednout ke stolu a popřát dobrou chuť, tak to přišlo.

„Zlato, tu kachnu budeme muset dopéct,“ Vláďa se na mě sladce usmál, ovšem já jsem mu sladký úsměv neopětovala.

„Jak jako dopéct?“

„Je prostě tuhá.“

„Jak jako tuhá? Vždyť jsem jí pekla přes tři hodiny,“ chtělo se mi brečet. Taková ostuda.    „Když jsem jí porcovala, zdála se mi měkká.“

„No tak není, šoupni to tam ještě.“ Kdybyste věděli, jak já jsem se styděla…. Takže šla zpátky do pekáče a Ondra málem dostal infarkt.

„Mami, ale já mám fakt hlad.“

„Tak to vydrž,“ snažila jsem se ho laskavě ukonejšit i přes vztek, který mnou cloumal. Copak jsem takový pako, že nedokážu upéct kachnu? Hodila jsem to do trouby a nalila si skleničku červenýho. „Sakra!“ vyšlo ze mě.

„No tak si z toho nic nedělej,“ konejšil mě Vláďa. „Prostě byla asi stará, to se stane, potřebuje dýl.“ Ať se snažil uklidnit mě sebevíc, myslela jsem, že se studem propadnu. To jsem se zase vytáhla.

„Jsem si vzala asi velký sousto s tou kachnou,“ řekla jsem smutně. Vláďa jen mávl rukou a ještě asi šestkrát mi zopakoval, že to se prostě stane. Zazvonil telefon. Odcházela jsem se svěšenou hlavou a jako ve snu. Rázem jsem ale procitla, když jsem uslyšela, jak Vláďa říká:

„Jo a nechceš přijet na oběd? Máme výtečnou kachnu…“ Otočila jsem se a koukala na něj jak na zjevení.

„Tys někoho pozval na oběd?“

„Nojo, volal Vojta, tak jsem ho pozval na kachnu. Máme toho dost ne?“

„Jojo, to máme, jasně, v pohodě, ať klidně přijde…na tu výtečnou kachnu,“ sykla jsem. Na okamžik mě napadlo, že představa, že bychom jedli kachnu ještě zítra a pozítří, vedla Vláďu k tomu, aby učinil dobrý skutek. Ale proč ne, nakonec, kdy byl u nás kamarád na obědě?

Vojta přijel asi za půl hodiny a to byla akorát doba, kterou jsem vyměřila na druhou šanci. Vytáhla jsem pekáč zrovna, když říkali, že jsou dvě. Takhle pozdě obědvat v neděli, taková ostuda….

 

Konec už je celkem fádní – ptáka jsme snědli, i když by klidně ještě chvilku snesl. Kluci se tvářili, že si pochutnali a já se trochu zklidnila. Pěkné poděkování za dobré jídlo mě samozřejmě potěšilo, ale to už jsem byla dávno rozhodnutá, že příště to udělám úplně jinak. Ráda si nechám poradit, třeba i od chlapa, nesnesla bych pomyšlení, aby si zašel radši do hospůdky, kde to bude mít říz a barvu a zapotí se po prvním soustu. Všechno je jednou poprvé, říkám si, ale stejně mě to žere, že se do kuchyně asi moc dobře nehodím.

 

P.S. Ale na druhou stranu, občas dostanu i pochvalu. Ondra mi říká často, že jsem dobrá kuchařka, tuhle mi řekl, že to jídlo je strašně výborný, ale to mě neukolíbá, chci být prostě lepší a lepší, a jednou se těmhle mým historkám zasměju i já…

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře u Jak jsem pekla kachnu

  1. JANOVA napsal:

    Reni, osvojila jsem si následující recept. Celou kachnu pokmínovat a osolit, do bruška vrazit odjadřincovaných jablek co se vejde a při 140 °C péci až tři hodiny.
    Po prvních 45 minutách podleju vodou, po 1,5 hodině poleju kachnu výpekem, případně stáhnu vypečené sádlo a pod pokličkou dopeču. Je krásně zlatá, ale není vysušená.

    Pa JaN

  2. Renuško je to hezky napsané ,ale máš asi nějaká podivná kamna , já mám kačenku za hodinu a půl ,pokud je větší tak 2 hodiny , ale doufám že máš plynová kamna . Dám do pekáče asi 4-6 oloupaných mrkví 2 jablka na půlky, naliju asi do výšky 2-3 cm vývar a lžičku oleje osolím ,pak položím osolenou a pokmínovanou kačenku bez plnění čímkoliv na tu vrstvu a posolím a posypu kmínem shora ,lehce posypu grilovacím kořením a pokryju asi 5-ti tenkými plátky másla . Přikryju druhou půlkou pekáče. Hodinu si toho ani nevšimnu . Poté odkryju a dopeču to odkryté , ale musíš podlít vodou ale nezakrýt mrkve ,kachna nesmí bát ponořená . Přeliješ kačenku šťávou a dopečeš , bude se rozpadat a mrkev je výborná a i vnoučata jí milují . Zkus to a budeš za hvězdu. Renáta Kaiserová

    • Qenda napsal:

      Díky za radu, Reni, já budu taak pochválená :-)
      Bohužel plynová kamna nemám, když jsem měla k dispozici, peklo se mi mnohem lépe. Tak díky za radu a až vyndám tu druhou z mrazáku, tak se Ti určitě ozvu :-) Pozdrav maminku :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>