Uprostřed rozdělané práce …

Mám pořád nějakou práci. Ať tu domácí, která mi zabere většinu volného času, nebo tu, jak říkám „mojí“ a na tu si snažím každý den vyšetřit aspoň chvilku. Příležitostí pro tu „moji“ práci bývají hlavně víkendy. Být doma s rodinou je nade všechno. Celý den v kanceláři, pak přiběhnu domů, úkoly, večeře, svačina na druhý den a jé, hele, ono už je devět, deset… A to už se mi, upřímně, do ničeho nechce pouštět. Ono takové usnutí u napínavé kriminálky v televizi má taky svoje kouzlo. A proto si ty svoje resty řeším v sobotu a v neděli. I moji kluci mají pro ty „moje“ chvilky pochopení.

Tak tomu bylo i tenhle víkend, kdy jsme všichni sledovali, jak dopadne ta naše první volba prezidenta. Někdo očekával výsledky voleb netrpělivě, někdo trpělivě a smířený s časovým harmonogramem, někomu to bylo úplně jedno. Přiznám se, že jsem byla na rozhraní druhé a třetí skupiny, neb vím, že všechno má svůj čas a ať už to dopadne jakkoli, je to prostě tak. Já jsem si k tomu řekla svoje v čase, který byl vymezený. A všechno se jistě dozvím, až přijde ten správný okamžik. A tak jsem si šla po té „své“ práci. Měla jsem na to čas a klid. Není žádným tajemstvím, že ta „moje“ práce je psaní. A vzhledem k tomu, že často hledám informace na internetu, neušlo mojí pozornosti, to, co se rozpoutalo, když byly oficiálně oznámeny výsledky.

Přátelé, stačilo mi opravdu jen pár chvil k tomu, abych si uvědomila, jak se stydím. Najednou mi „moje“ práce stála a já pročítala komentáře lidí, které vůbec neznám a byla mi hanba. Netajím se tím, že neoplývám přílišným politickým rozhledem. Průměrný přehled má asi každý. Stejně tak, jako má každý člověk nějaký názor. A to, že různí lidé mají různé názory, je více než logické. Ovšem už to pro hodně z nás není pochopitelné. Koukala jsem s pusou dokořán, co všechno je člověk schopen vypustit, co si lidé k sobě dovolí. Ještě před pár hodinami, říkala jsem si, to bylo předvolební šílenství a teď jsem viděla povolební pohrdání. Každý má svůj názor, tu svoji pravdu a za ní si stojí. To je v pořádku. Současně každý má kus pravdy na dané téma. Ale neumím pochopit ty, kteří kolem sebe bez rozmyslu kopou, ostatní urážejí a ponižují a jsou sprostí a arogantní jen proto, že někdo jiný si myslí něco jiného než oni. Učím už od mala svého syna, aby mluvil pravdu. Učím ho, aby říkal, co si myslí, ale aby to dělal tak, aby tím nikomu neublížil. Učím ho, aby se uměl obhájit, aby uměl popsat události tak, jak se skutečně staly a když ho někdo nechce pustit ke slovu, aby řekl, že i on chce promluvit. Mně to samé učili moji rodiče. Abych byla sama sebou, nikoho neurážela, nenechala se ponižovat nebo zastrašovat a když něco řeknu, tak ať si za tím stojím.

A teď jsem byla svědkem, k čemu se sníží dospělí, inteligentní lidé. Řekněte mi někdo, co je to za módu – odsoudit a urazit člověka jen proto, že si myslí něco jiného než já. Vždyť přece není horší, má prostě jenom svůj názor. Takové jednání vede k tomu, že člověk člověku pochlebuje a přitakává jen proto, aby nebyl terčem posměchu nebo otevřené kritiky. Prostě se mu nechce poslouchat narážky a nechce se hádat. Ale potom si někde za rohem před těmi, kdo jsou ochotni ho poslouchat, uleví, řekne, co si opravdu myslí, ale nezapomene dodat tu populární a často používanou formuli: „Ale hlavně to neříkej … tomu a tomu.“  Já takovému chování říkám přetvářka. Takový člověk je pro mě křivý. Nedokáže si obhájit svůj názor, často ho ani nevysloví, aby se, za a) nezesměšnil, nebo za bé) aby si to u toho nebo toho nerozházel. Ale co aby si nerozházel? Člověk, který není ochoten mě vyslechnout a není tolerantní k mému názoru, když je jiný než ten jeho, který mě za něj odsoudí a poučuje mě a říká, jak jsem hloupá, protože on to ví líp, tak takový člověk mi nestojí za to, abych ho měla ve svém adresáři.

Tyhle všechny myšlenky mi šly hlavou právě mezi dvěma rozepsanými články. A ne a ne se jich zbavit. Ta zloba, nenávist, touha někomu ublížit aspoň slovem… Proč? Proč takoví jsme? Vždyť jsme lidé – inteligentní druh. Tak proč nám chybí tolerance? Proč neumíme konfrontovat skutečnost? Proč prostě neumíme přijmout to, co říká jiný, aniž bychom jej museli urážet, pohrdat jím a lámat nad ním hůl?  Nemohla jsem se soustředit na rozepsané texty. Pořád mi v hlavě blikal obrovský červený vykřičník. Nejradši bych zakřičela: „Pojďte se vnímat, pojďte si naslouchat, pojďte se chápat a žít jinak, pojďte se mít rádi, ať jsme jaký jsme…“ Jenže by mě stejně nikdo neslyšel.

Já nechci žít ve světě, kde musím volit slova, abych náhodou neřekla něco špatně. Ostatně, co je to špatně? Pro každého něco jiného. Já chci žít normálně. Ostatně, co je to normálně? Pro každého má to slovo jiný význam. Tak co kdybychom se pro začátek alespoň pokusili neomezovat se navzájem? Přála bych si, aby si lidi byli blíž, aby si pomáhali, aby byli sousedi kamarádští a nedělali si naschvály. Přála bych si, když vyjdu na ulici, vidět vlídné tváře a přála bych si, aby se lidé dokázali pozdravit. Jen tak, bez ohledu na to, jestli se znají nebo ne, ale prostě jen proto, že se potkali. Naši mi vždycky říkali: „Vona ti pusa neupadne.“ A měli pravdu, neupadla. Ta dvě slova nebolí, ale určitě potěší, mám to vyzkoušené. Já vím, možná jsem naivní, možná jsem jiná, pro někoho jsem možná divná. Ale mně to nevadí. Já to tak cítím, tak to tak dělám. A myslím si, že kdyby to každý z nás alespoň jednou zkusil….

 

A vidíte, uprostřed rozdělané práce jsem se pustila do téhle úvahy. A přitom tak nemám ráda rozdělané věci. Ale tohle pro mě bylo v tu chvíli hodně důležité. Ostatně – celý život je otázkou priorit!

 

P.S. Jen jsem chtěla ještě dodat, že tohle se, bohužel, děje nejen po volbách, ale tak nějak pořád. A to mě trápí ještě víc!

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře u Uprostřed rozdělané práce …

  1. Jarmila Neomytková napsal:

    Milá Qendo,
    jsem o něco starší než je náš nový prezident a o něco mladší, než je jeho poražený soupeř.
    Chci jen říct, že si o LIDECH nedělám žádné iluze. Mluvím o lidech ze svého okolí, ze svého města…ve veřejných institucích…a mé vzpomínky sahají až k spolupracovníkům…
    Přitom jsem velmi optimistický člověk. Lidi se musí navzájem sežrat zlobou a nenávistí I v rodinách. A tolerance? Co to je? Taky se ptám, kde hledat vzory ?
    U prezidenta? V jeho okolí? U sportovců s aférami a vulgarizmem? V divadle, kde se i v ND používají nejhrubší slova, kterými se ani obecenstvo nebaví? Ve filmech ? Ve školách a na učilištích, kde mají práva studenti a ne pedagogové ? V médiích ? V tisku, který je o sexualních aférách, nebo o zlodějích ? KDE ?
    Přeji všem lepší časy. jasmina

    • Qenda napsal:

      Milá Jasmino, děkuji za komentář, ve kterém jste řekla všechno. Je mi z toho smutno, ale snad se to změní, vždyť my si tu blbou náladu děláme sami…Proč? Vadí mi, když neznám na něco odpověď.
      Mějte se krásně :-)
      Renča

  2. Qenda napsal:

    Majdi, to opravdu můžeš! Něco o tom vím :-) Děkuju Ti moc moc!!!

  3. MAJDA napsal:

    NAPSALA JSI TO UPLNĚ PŘESNĚ A MOC SE MI TO LÍBÍ KAŽDÝ OPRAVDU MŮŽE MÍT SVŮJ NÁZOR ALE ZA TO MU NEMUSÍ DRUHÝ SPÍLAT A AT SI ŘEKNE SVŮJ.ALE MĚ PŘIPADÁ DNESKA ŽE LIDI NECHTĚJÍ SLYŠET TOHO DRUHÉHO JEN SAMI SEBE A TO JE ŠPATNĚ MĚLI BY BÝT I SKROMNĚJŠÍ JÁ TO UČILA SVOJE DĚTI A I VNOUČATA A MYSLÍM ŽE JSOU DOBŘE VYCHOVANÍ A HLAVNĚ SKROMNÍ A TO JE DOBŘE JSEM NA NĚ PYŠNÁ MAJDA

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>