Možná to taky znáte …

Možná to některá z maminek poznala taky. Na začátku jste měly předsevzetí, že budete zásadová, přísná a nic mu neodpustíte, než mu dát na zadek, proberete to ze všech stran, na všem se vždycky dohodnete a budete kamarádi. A najednou sedíte s hlavou v dlaních a, samozřejmě tak, aby to nikdo neviděl, brečíte v koutku a zoufáte, jak se vám nic z toho nepovedlo. Není vám to povědomé? Pokud nevíte, o čem mluvím, pak jste šťastní rodiče. Pak máte jistě výchovu ve svých rukou, a co řeknete, to platí. Pak vás vaše dítě chová v úctě a jste pro něj opravdovou autoritou.

Já se sebekriticky přiznávám, že mně se to nepovedlo.  Nepovedlo se mi být pro dítě autoritou. A jestli ke mně chová úctu, o tom mám občas určité pochybnosti. A víte proč? Protože jsem s ním vždycky všechno probírala, vyjednávala s ním, nechala ho smlouvat, měl všechno, co mít mohl a většinou měl všechno, co chtěl. Jediné, čeho se mu nedostávalo, to byly spravedlivé výprasky. Prostě jsem vždycky povolila. A dneska často sedím s hlavou v dlaních, a samozřejmě tak, aby to nikdo neviděl, brečím v koutku a zoufám si, jak se mi nic z mých předsevzetí nepovedlo. Být dobrou matkou znamená i to, umět v tu pravou chvíli říct NE. Být dobrou matkou znamená i to, umět v tu pravou chvíli zvýšit hlas a nechat dopadnout dlaň, která ho tak strašně ráda hladí, na jeho zadek a nevyčítat ani sobě ani jemu. Prostě plesk a hotovo. Být dobrou matkou, to je, přátelé, opravdu zodpovědný úkol. A já, když sedím s tou hlavou v dlaních, si říkám, že jsem ho nezvládla. Výchova je pro mě rovnice o mnoha neznámých a věřte mi, že nejde být na to sám. Já už na to, zaplaťbůh, sama nejsem, ale teď teprve vyplouvají na povrch důsledky mé nedůslednosti a demokracie. Ve výchově neexistuje demokracie. Já, navzdory tomu, že jsem o tom byla přesvědčená, že si vystačím se slovy a vysvětlováním, musím po deseti letech říct, že tudy cesta nevede.

 

Když jsem byla malá, taky se mnou nikdo nediskutoval. A i přesto, že jsem byla dítě, musela jsem denně konfrontovat fakt, že když rodiče něco řeknou, tak to tak bude, i kdyby mi to připadalo sebepitomější. A přesto se dneska moji rodiče někdy diví, že trvám na něčem a nutím to nebohý dítě k poslušnosti třeba příkazy a zákazy. Já když jsem byla malá, nedovolila bych si odmlouvat. Tak proč jsem to svému dítěti deset let tolerovala, že se mnou denně diskutoval? Proč jsem mu dovolila, aby pochyboval nad mými slovy a rozhodnutími?  Proč jsem nikdy neuměla být zásadová jako moji rodiče a nenastavila jasné hranice? Dneska už vím, že máma může být se synem kamarád odsud sem. No prostě si ho moc nepřipustit k tělu. Pakliže to udělá, může si být jistá, že ji synek vnímá spíš jako starší sestru. A to není dobrá pozice.

 

Mě strašně trápí, že jsem deset let žila v neblahé a naivní představě, že to takhle může fungovat. Ani jsem se nemusela probudit ze snu, abych pochopila, že NEMŮŽE! A je to tvrdé, hodně bolestivé zjištění.

 

Takže teď je na mě, abych to rychle, ale opravdu fofrem dala do pořádku. Pořád si myslím, že to ještě půjde, ale je za vteřinu dvanáct a čas nevrátím. Zjišťuju, že říct NE, nebo zvýšit hlas a nechat dopadnout dlaň, která ho tak strašně ráda hladí, na jeho zadek není tak moc těžké. A hlavně: je to účinné. Najednou věci fungují tak, jak měly fungovat už dávno. Spousta lidí o mně ví, že mám svoji hlavu, a že když si do ní něco vezmu, tak mě nic nezastaví. A i když si nabiju hubu, musím to vyzkoušet. Tak proč jsem ji měla v jiných, ve srovnání s výchovou, úplně nepodstatných věcech?

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>