Uviděla ho v davu na nástupišti. Vysokého, hnědookého, opáleného muže s jarmulkou na hlavě v kostkované barevné lněné sukni ke kotníkům. Na nohou měl žabky a jeho nehty na nohách byly pěkně upravené a pěstěné. Věnoval jí kratičký pohled a jí přejel mráz po zádech. Po očku po něm pokukovala a její zrak možná nepřiměřeně dlouho spočinul na jeho sukni. Přimhouřila oči a napadlo ji, jestli pod ní něco má. Až se lekla svojí lechtivé myšlenky. Když jí silný prudký závan přijíždějícího metra začal cuchat vlasy, podívala se jeho směrem znovu a téměř s jistotou vyhledala očima přesně to místo, kde se vzdouvalo jeho mužství. Cítila, že je vzrušená. Zmizel jí v davu nastupujících. Cítila, že se červená. Ta myšlenka jí nešla z hlavy.
Na konečné se dav vyvalil z vagonu a on ji předešel. Na schodech nespustila oči z té těsně padnoucí sukně. Hledala na ní otisk toho, co by pod ní mělo být, ale látka byla úplně hladká. Zamyšleně vystoupala schody a nemyslela na nic jiného. Má pod ní něco nebo nemá …?