To je dobrá otázka. Podívám-li se zpátky, tak psát jsem začala v první třídě proto, že mě to učili a chtěli to po mě. Tehdy jsem vnímala písmena jako značky, které když poskládám pěkně za sebe, utvoří slovo a byla jsem pyšná, že se mi daří narovnat slov za sebe přesně tolik, aby utvořily souvislý celek, čili větu. A když ta věta dávala navíc ještě smysl, bylo to pro mě opravdové vítězství.
Časem jsem se v psaní zdokonalila, a už mi na něm nepřišlo vůbec nic nového ani divného a když jsme ve čtvrté třídě začali psát čtenářský deník, byla to pro mě velká zábava. Od zábavy byl už jen malý krok k vášni, která mě neopustila dodnes. Ne že bych dodnes psala čtenářský deník, ale psaní se pro mě stalo vším.
Psala jsem pořád, moje sešity byly vzorně vedené, přehledné a pro spolužáky velmi přitažlivé, neb po sobě zápisky často vůbec nepřečetli. Moje sešity byly vlastně putovní. Zápisky z literatury byly barevnou pastvou pro oči, což dnes říkám možná neskromně, leč s patřičnou pýchou a nostalgií zároveň. S fyzikou a chemií to bylo slabší a o matematice ani nemluvím. Vzorce a výpočty do věty poskládají jen vyvolení a to já rozhodně nebyla. Hledala jsem v nich jakýkoli smysl. Marně. Neměly to kouzlo slova a byly pro mě nutností. Proto jsem utíkala k psaní.
Na střední to bylo podobné s tím rozdílem, že jsem měla víc prostoru pro kreativitu. Každý si mohl psát co chtěl a podle toho to taky vypadalo. Někomu stačil jeden sešit na celé tři roky, já měla tři sešity na jediný rok. To byla škola. K tomu jsem si ale začala psát v té době nejrůznější poznámky do různých zápisníků, když jsem je později pročítala, docela se mi to líbilo.
Pak přišlo období, kdy jsem začala snít o tom že jednou budu spisovatelkou. V představě jsem seděla za stolem u psacího stroje, v hrnku voněla káva a po zemi se válela spousta zmuchlaných papírů. Jo, být umělkyní, to mě lákalo. Rychle jsem se však vrátila nohama na zem, když jsem s hrůzou zjistila, že mi hrozí reparát. Z matiky. Ta pro mě reparátem definitivně skončila, zatímco psaní zůstalo.
„Já se tomu prostě neubráním,“ říkala jsem když se mě naši ptali, co to zase dělám. Proseděla jsem hodiny u počítače se sluchátky na uších a psala příběhy, které vycházely z životních prožitků. Dlouhé toky myšlenek střídaly ještě delší a když jsem pak dopsala a udělala poslední tečku, spadly mi ruce podél těla a já byla vyčerpaná, ale šťastná. Strkala jsem každému pod nos svoje výtvory a čekala, že po nich skočí a dokud to nepřečtou neodlepí oči od papíru. Jenže chyba lávky.
„Je to moc dlouhý, kdo by to čet´,“ vyvedla mě z omylu kamarádka. Uznala jsem, že má pravdu a zamyslela se. Nějaký čas jsem si vystačila s básničkami, které ze mě padaly jedna za druhou. S tou třetí už jsem nebyla moc spokojená a ptala jsem se proč. Když jsem viděla písmena narovnaná do odstavců, bylo to sice pěkné, ale ta prázdná místa na okrajích papíru mě dráždila. Nejradši bych viděla úhledně popsaný celý papír. Po prvních pokusech o jakési fejetony jsem si uvědomila, že to je to, co mě opravdu naplňuje. A tak přišla nová éra, kdy jsem se snažila myšlenku nacpat maximálně na jednu stranu formátu Á čtyři. Byť jsem se k tomu svobodně rozhodla, připadalo mi to vzhledem k omezení prostorem zpočátku nemožné. Ale postupem času jsem nacházela schopnost vyjádřit myšlenku v co možná nejmenším počtu písmen. Jasně, stručně, výstižně. A to dělám už roky a baví mě to čím dál víc.
Jo, a proč vlastně píšu? Protože mě baví říkat lidem, co cítím. Od vážných úvah jsem postupně přešla k humorné a někdy i lehce dvojsmyslné, či dokonce mírně lechtivé formě vyprávění. A co se nestalo? Lidi to čtou. Děkují mi a prosí o další. A tak píšu. Píšu všude. V metru, v tramvaji, už jsem psala i za chůze a dokonce i v autě. Ovšem to bylo trochu nepraktické, neboť moje cesta dlouhá pouhých sedm kilometrů, trvala téměř tři čtvrti hodiny. Stavěla jsem u každého patníku. Takže v autě ne. Ale moc ráda píšu například v posteli. Z toho důvodu (nebo i toho důvodu) jsem začala psát obyčejnou tužkou. Sice se nestane, že vynechá jako propiska, ale občas se maže. Ale pro psaní do postele je ideální. Myšlenky mě přepadají prakticky kdekoli. Tak je jenom dávám na papír a posílám dál. Třeba se uchovají pro příští generace.
Píšu proto, že mi to dává smysl. A dává to smysl i těm okolo mě. A to je pro mne ta největší odměna.
(Čestné uznání za účast v literární soutěži u příležitosti Knižního veletrhu v Lysé nad Labem v roce 2010)
Moc hezké.
Děkuji, Liduško