Julie

Zavítala k nám, ani nevím přesně kdy. Na jaře? V létě? Fakt nevím, každopádně nikdy jsme ji nebrali moc na vědomí. Proč taky. Takových už tu bylo… Koncem října mi proběhlo hlavou, že je ale docela neobyčejná. A začala jsem ji vnímat víc. Co vnímat, já ji začala vyhledávat, spřádala jsem plány, jak se k ní dostat blíž. Jak jen to šlo, mluvila jsem na ni.

„Hele, kde jsi?“ ptala jsem se polohlasem, aby mě nikdo neslyšel. Mohla bych budit podezření a to se mi moc nechtělo. Když jsem ale po opakovaných pokusech zjistila, že mě naprosto ignoruje, ztratila jsem o ni zájem. A pak se to stalo.

Konec listopadu, venku hvízdala meluzína a já vylezla ze sprchy, sedla si na postel a začala si mazat nohy krémem. Malá lampička slabě svítila a v televizi se míhaly obrázky. A pak jsem ji uviděla. Vlezla mi do obrazu. Vůbec se nebála, že ji plácnu. Tak si byla jistá, že se uvelebila uprostřed obrazovky. Seděla jsem a koutkem oka ji pozorovala. Když zjistila, že mi to neva, osmělila se a přiletěla blíž. Chvíli kroužila kolem mě a pak si mi sedla na právě namazané koleno.

„Nazdar Julie,“ řekla jsem potichu, aby se náhodou nelekla. Nelekla se. A od té doby jsme byly kamarádky. „To ti to teda trvalo,“ řekla jsem jakoby nic. Pak jsem zhasla a ona zmizela.

Druhý den jsem ji zaregistrovala na zácloně v kuchyni. Zároveň jsem si nemohla nevšimnout taťkova rychlého pohybu, kterým zručně sahá po plácačce.

„Nech ji,“ vykřikla jsem. „To je Julie.“ Zraky celé rodiny se ke mně upnuly.

„Cože to je?“ zeptal se taťka.

„Julie,“ řekla jsem hrdě. „Naše moucha domácí.“ Poklepal si na čelo, ale přistoupil na moji hru. A tak byla přijata mezi nás a velmi rychle se tu zabydlela. Vídali jsme ji v kuchyni, obýváku, u našich v ložnici, její přítomnost byla samozřejmá. Nikým neohrožená a všemi přijatá. Když přijela návštěva, museli jsme být ostražití a zatrhnout případné pokusy o její dopadení.

Strávila s námi Vánoce, Silvestra a po Novém roce už byla tak krotká, že by se snad nechala i pohladit. Pak ale na pár dní zmizela a my už jsme se s ní v duchu loučili. Jednou ráno se znovu objevila a věřte, měla jsem z toho opravdovou radost. Sedla si k synovi, když snídal a vůbec se nebála.

„Julinko, neboj se,“ výskal Ondra radostí, když si mu sedla na hrnek s mlékem. „Hlavně tam nespadni, mohla by ses utopit.“ Pak se na mě podíval a úplně vážně mi řekl: „Škoda, že s námi Julie nemůže jezdit autem, viď? Určitě by jí totiž byla zima, mohla by nastydnout …“

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u Julie

  1. Ludmila Hrimutová napsal:

    Zase moc hezké. jen tak dál. L.

    • Qenda napsal:

      Nebojte se, teď mám zrovna na stole desky, které jsem tajila několik let, ani nevím proč, spíš jsem na ně zapomněla….. Takže si vlastně dělám pořádek.

      Jo a děkuju :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>