Je dobré se moct spolehnout …

„Na Dopravní podnik se můžete spolehnout,“ řekl mi usměvavý řidič, když jsem mu řekla, že nemám ani jízdenku ani drobné.

„To říkáte vy,“ namítla jsem. „Ale kdybyste kolikrát viděl, jak brblají jiní řidiči,“ podala jsem mu dvoustovku na lístek za čtrnáct.

„My vám lístek prodáme a drobný mít nemusíte. Žádný problém,“ usmál se. Jak z jiného světa, napadlo mě. Kolikrát jsem slyšela těch řečí, že když si kupujete lístek u řidiče a ještě to nemáte akorát, nabere autobus zpoždění. Když už si ty lidi lístky kupujou, tak ať to maj přesně….. Než tohle všechno jeden řidič řekne, tak se ten autobus opozdí určitě. Proto mívám jízdenky, ale dneska tak nějak…došly.

„Vypadá to, že dneska pojedu sama, co?“ rozhlédla jsem se po prázdném autobusu.

„Ale vy přece nepojedete sama,“ usmál se sympaťák. „Vy přece pojedete se mnou.“

„Tak pojďte dozadu, ať tam nesedím sama,“ usmála jsem se já.

„Tak si sedněte tady vepředu, ať mi tady není smutno,“ ukázal na sedadlo u schůdků.

„A to zas ne, podívejte,“ ukázala jsem na tabulku nade dveřmi. „Nemluvte za jízdy s řidičem,“ přečetla jsem. On jen pokrčil rameny, já se otočila a odkráčela úplně dozadu. Cestou jsem pak přemýšlela o tom, jak pár milých slov s cizím člověkem dokáže udělat den hezčí.

„Tak prima večer,“ řekla jsem na konečné.

„Vám taky,“ zvedl ruku na pozdrav. „Třeba se mnou pojedete zpátky.“

„Třeba,“ vystoupila jsem a ještě mu zamávala. Pak už jsem jen viděla, jak mi ta „moje“ třistapadesátšestka zablikala čtyřmi blinkry na rozloučenou.

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>