Jak jsem jela s druhou nohou

Na tuhle operaci jsem se, na rozdíl od té před dvěma měsíci, rozhodně těšila. Tak nějak jsem věděla, do čeho jdu a nechala se Na Homolku odvézt s jistotou, že zítra ráno jedu domů s úplně novou nohou. Poté, co mě křečové žíly hyzdily nohy od patnácti let jsem se rozhodla, že s nimi skoncuju :-)

Davy lidí jsem předběhla, protože před půl sedmou ráno tu bylo nezvykle ticho. V přijímací kanceláři jsem byla první, v čekárně před cévní ambulancí samozřejmě taky. Sestřička Halyna přišla smutná a to se mi u ní nezdálo. To sluníčko se širokým úsměvem mělo tak smutné oči a každý pohyb byl doprovázen bolestnou grimasou. Otázka, zda ji něco nebolí, ze mě vylítla úplně sama a nekontrolovaně. Poté, co se mi svěřila, že ji bolí zub, se i usmála. Bylo mi jí opravdu líto, protože vím, co to je když bolí zuby. Probírala se mými papíry od praktické lékařky, a když zjistila, že mám tentokrát všechno v pořádku, změřila mi tlak a poslala mě na chodbu. Netrpělivě jsem čekala na zavolání. Za chvíli kolem prosvištěl můj pan doktor Šlais, s hrnkem, zřejmě ranní kávy, a já byla jak na trní.

A pak už mě zavolali, proběhlo vřelé přivítání a šlo se na věc. Pan doktor mi lihovým fixem počmáral nohu od stehna až ke kotníku, pořídil mi pár fotografií, o které jsem jej předem požádala pro moji publikační činnost v časopisu, podal mi ruku a řekl, že se uvidíme na sále. No, uvidí možná on mě, protože já tam určitě pojedu bez brýlí a při mých šesti dioptriích nedohlédnu dál než na špičku vlastního nosu. Dostala jsem plastový náramek na zápěstí, do ruky desky s mojí dokumentací a vydala se směrem k lůžkové části.

 

A zase jako minule – přívětivé sestřičky, otevřená náruč, smích a legrácky. Opět jsem měla dobrý pocit, že jsem přijela na rekreaci a ne na operaci. Na uvítanou jsem dostala andílka a poučení jak do něj, přičemž jsem se pochlubila svojí novou kérkou po celé noze, kterou sestřička zhodnotila velmi obdivně. Chvilku po ubytování to v mém pokoji bylo jak při audienci u královny. Jeden za druhým za mnou chodili, představovali se mi a říkali, co mají na starost a co budou dělat. Ptali se mně na nejrůznější věci a já pravdivě odpovídala a ani nevím, kolik uteklo času, najednou tam přišel jeden, zaklapl postranice na mojí posteli a pravil: „A jedeme.“

 

„No tak jedeme,“ zvolala jsem zvesela, v ruce třímala svůj fotoaparát a radovala se, že budu mít aspoň tři snímky z operačního sálu, které budu moct použít ke svému článku do časopisu. Cesta byla příjemná, jen jsme jeli úplně jinam než minule, ale to mě celkem nevadilo. Kdybych si to tam aspoň mohla pořádně prohlédnout, říkala jsem si, ale bylo mi jasné, že vzhledem k mému krátkozrakému handicapu z toho nic moc nebude. A taky že nebylo. Jak jsem předpokládala, moje slabé oči nedohlédly dál, než… Ale to už jsem říkala.

 

I na sále panovala velmi dobrá nálada, každý se mě ptal, jak se cítím, jestli jsem se dobře vyspala a jestli jsem odpočinutá a já si vzpomněla na včerejší večer, kdy jsem opravdu lenošila a užívala si domácí pohodu a hýčkání mým mužem. „Vyspala jsem se opravdu báječně a moc jsem se na vás těšila,“ řekla jsem, zatímco všichni pracovali jako pilné včelky, jeden mi poutal ruce, druhý nohy, ani jsem necítila vpich do levé žíly a za chvíli mi tělem běžela příjemná únava. Pokusila jsem se ještě zažertovat, ale víčka byla tak těžká a hlasy byly tak daleko…

 

A pak jsem se probudila. Nade mnou se skláněla milá sestřička, usmívala se a ptala se mě, jak se cítím. Myslím, že jsem jí řekla, že dobře a pak jsem se vzbudila ve tři. Jediné, co jsem cítila, že se mi lepí prsty u nohou. Odhrnula jsem peřinu a uviděla zafačovanou pravou nohu a na jejím konci prsty úplně oranžové od desinfekce. Koukala jsem na tu nádheru a těšila se, až ji ráno sestřička rozmotá. Vůbec to nebolelo. Oproti levé, kterou mi pan doktor Šlais opravil v prosinci, jsem teď necítila vůbec žádnou bolest, jen to trošku pálilo v třísle, kde byl proveden nejdelší řez kvůli podvázání žíly. Jakmile jsem tohle zmínila před sestřičkou, hned odběhla a přinesla mi „něco proti bolesti.“

„Sestři, já nechci nic proti bolesti, vždyť to ani není bolest, prostě to jen cítím,“ odporovala jsem.

„Nene, pan doktor trvá na tom, aby měli pacienti maximální komfort,“ řekla mi. No to já mám i tak, říkala jsem si. Poslušně jsem si nechala vykapat velkou ampuli do žíly. Tentokrát na mě vyšel pokoj bez televize, ale ani trochu mi to nevadilo. Aspoň si dočtu rozečtenou knížku z lékařského prostředí, těšila jsem se. Jenže pak jsem skoro celé odpoledne prospala a ke čtení se nedostala. Postavení na vlastní nohy za asistence sestřičky proběhlo úplně hravě a potom už jsem chodila jak o závod. Umíte si představit ten pocit, když si můžete sami, bez ničí pomoci, dojít na záchod, umýt si obličej a učesat vlasy? Tenhle pocit samostatnosti je k nezaplacení.

K svačině mi naservírovali pytlík piškotů a konev čaje a pak přijela i večeře. Po výborném hovězím s bramborem jsem otevřela knížku a užila si prima večer. V devět jsem poslušně zhasla a prospala celou noc. Když před šestou přišla sestřička změřit mi teplotu, byla jsem odpočinutá a těšila se na vizitu, snídani a odchod domů. Vzhledem k tomu, že všechno proběhlo bez nejmenších komplikací, opravdu jsem v osm seděla u tvarohového závinu s čajem a užívala si krásného rána. Nejdřív za mnou přišla sestřička s propouštěcí zprávou, řádně mě poučila, co smím a co nesmím, potom za mnou přišel i pan doktor Šlais, který se se mnou rozloučil rukypodáním a prohlášením, že kdyby nevěděl, že mi v prosinci operoval levou nohu, tak by ani dnes nepoznal, že prodělala nějaký zákrok, a nakonec přiběhla paní s pokladničkou, zaplatila jsem stovku za ubytování all inclusive a tím můj příběh tady, Na Homolce, skončil.

 

„Škoda, že mám jenom dvě nohy,“ smála jsem se při loučení se sestřičkami. Vrátily mi úsměvy, zamávaly na rozloučenou a já odešla k zelenému výtahu plná naděje, že za pár týdnů nebude po modřinách ani památky a že ty nové plavky budu moct nosit bez tříčtvrťáků, kterými jsem zakrývala svoje nehezká žilnatá stehna.

 

No, milé dámy, ale i pánové, kterých se to jistě také týká, nebojte se ničeho. Kdybych byla bývala věděla, jak je dnes medicína šetrná, nic bych nedala na našeptávače, kteří mě odrazovali od nepovedených operací a opakovaných komplikací, vyřazení z provozu na šest týdnů a podobně a běžela jsem tam už dávno. Ale všechno má asi svůj čas a ten můj přišel vloni v prosinci. Dneska je neděle třetího března, ve středu jsem se prospala na sále, ve čtvrtek mě pustili domů, v pátek jsem si dala dovolenou na zotavenou a zítra jedu do práce. Normálně chodím, sedím s ohnutou nohou, i když jak to jde, tak si ji dám nahoru, řídit auto můžu bez problémů, nebolí to a v ničem mě to neomezuje. Proto jsem vám, kteří máte ještě snad nějaké pochybnosti, abyste se nebáli, když to dopadlo na první výbornou u mě, tak u vás to bude určitě stejné.

Ještě jednou moc děkuji panu doktorovi Markovi Šlaisovi a celému jeho týmu na operačním sále, všem sestřičkám a sanitářům na cévním oddělení, všichni byli úžasní a i přesto, že oni sami řeší každý den i svoje soukromé problémy a mají svoje rodiny a svoje starosti, tady, v práci, jsou to profíci každým coulem. Já už roky říkám, že být lékařem nebo sestřičkou není povolání, ale poslání, na které se každý nehodí. Kdybych měla klobouk, smeknu před nimi!

P.S. A jen tak mimochodem: tu  exkluzivní sérii snímků na operačním sále mi pořídily sestřičky. Takže za to jim děkuji také, protože takový bonus jsem ani nečekala!

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

15 komentářů u Jak jsem jela s druhou nohou

  1. Anikawew napsal:

    Zdrаvím všechnу lіdіǃ Vím, moϳe zрráva může být рřílіš konkrétní,
    Αlе mоϳe ѕeѕtrа sі tu nаšla hеzkéhо mužе a vzаli ѕе, tаk cо já?! :)
    Je mi 25 let, Anіka, z Rumunѕkа, umím také аnglісkу а němесky
    A… Μám ѕpесifісkоu nеmoc, jménеm nуmfоmánіе. Кdо ví, со to je, pосhоpí mě (lерší jе to říсt hned)
    Аch аno, vаřím vеlmi chutněǃ а miluju nejen vařеní 😉
    Jѕеm ѕkutеčná dívka, nе рrоѕtіtutkа a hlеdám vážný а žhаvý vztаh…
    Каždоpádně můϳ prоfіl nаjdete zde: http://bhanobinouv.ga/idl-70133/

  2. StevenWoogs napsal:

    parimatch бонус – промкод 1xstavka, джокер казино промокод

  3. Wesleykip napsal:

    благой вебресурс
    азарт плей

  4. Pretty nice post. I just stumbled upon your blog and wanted to say that I’ve really enjoyed browsing your blog posts. After all I’ll be subscribing to your rss feed and I hope you write again soon! Louis Vuitton factory outlet http://louisvuittonfactoryoutlet.tumblr.com/

    • Qenda napsal:

      I am very glad that you like my blog. I am very happy when I see that is visited even people from other country. Thank you for the nice words.
      Have a nice day :-) Qenda

  5. MAJDA napsal:

    no to je proto že na tebe mamka moc myslela a držela palečky proto je to OK

  6. Dominika napsal:

    Zdravím. Vyvěsíte sem fotky ze sálu? Zajímalo by mě, jak „to“ – resp. sál, vidí sestřičky, co jej fotily. Jestli stejně jako pacienti, nebo ze svého úhlu pohledu :-) Děkuji a mějte se hezky.

    • Qenda napsal:

      Milá Dominiko, díky za Váš vzkaz, už jsem to napravila….Posuďte sama :-)
      Mějte se fajn! A přijďte zase pobejt!

      • Dominika napsal:

        Zdravím a moc děkuji za povedené fotky. Že bude zaznamenán i průběh operace jsem tedy nečekala, že Vy jste na Homoli VIP? :-) Je to skvělé, že existuje tak skvělý personál, vidím na sobě, jak jejich přístup ovlivní spolupráci při léčbě, tak efekt léčby jako takový.

        Díky za pozvání, tož já zase někdy přijdu pobejt 😀
        Přeji Vám pěkný den.

        • Qenda napsal:

          Dominiko, tak VIP opravdu nejsem :-) Pana doktora jsem viděla poprvé v říjnu, po prvním vyšetření jsme se dohodli na operaci, která proběhla tak jak jsem psala a pak jsme si dohodli i druhou a ta proběhla jak jsempsala:-)

          Opravdu nejsem prominentní pacient. Je pravda, že jsem si s panem doktorem domluvila, že mi poskytne rozhovor pro měsíčník ReGeNeRaCe, ale to bylo až poté, takže taky žádný očko :-)

          Sama jsem se překvapila, jaké pěkné a povedené fotografie mi pořídili :-) Mějte se prma a někdy zase :-)

  7. JANOVA napsal:

    varixů?

Napsat komentář: MAJDA Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>