Když se rozsvítí červená…

Když se budete, promiňte mi ten výraz, hnusně chovat k člověku, přinejmenším se ohradí. Může vám vynadat, může křičet, může udělat viditelně cokoli, po čem pochopíte, že jste to přepískli. A může to udělat hned. Když se budete hnusně chovat k sobě samotnému, většinou to vlastně ani nepostřehnete, že něco není v pořádku. I přesto, že každý z nás říká, že je upřímný a má ve věcech pořádek, ruku na srdce, často to není pravda. Nevím, proč to děláme, ale často si lžeme. A taková lež sobě samotnému není úplně dobrá vizitka našeho vnitřního světa. Okolí to nevidí, že sama sobě něco nalhávám. Ale duše trpí a tělo to ničí. Trápí se a trápí a neví, jak by mi řeklo, že ho neupřímností k sobě ničím a že nechce, abych se k němu takhle chovala. Mám konkrétní důvod, proč vám tuhle úvahu předkládám.

Není to tak dávno, kdy jsem cítila tlak v žaludku. Asi jsem snědla něco, co mi nesedlo, říkala jsem si, to se srovná hrnkem černého čaje. To bylo po obědě. Jenže se to nesrovnalo ani do večeře a nebylo to o nic lepší ani druhý den. Tak jsem si nasadila dietu rohlík a čaj a konejšila se ujištěním, že to samo přejde. Jenže ani rohlík s čajem nevedl k lepším výsledkům. Bylo mi pořád stejně a navíc jsem byla strašně unavená. Možná pomůže, když se z toho prospím. A tak jsem prospala celý víkend. Občas jsem se probudila, protože rodina mě taky potřebuje, téměř v předklonu jsem bloumala bytem a dělala to nejdůležitější jako oběd a večeři a zase jsem ulehla s přesvědčením, že v pondělí ráno vstanu jako rybička.

V pondělí ráno jsem vstala. Sice ne jako rybička, ale bez bolesti žaludku.  Ta odezněla, ale jen proto, aby se přesunula o kousek níž. Bolelo mě celé břicho a já byla ráda, že v sobě udržím aspoň ten čaj. Do práce jsem odchvátala jako obvykle, ale trpěla jsem jako zvíře a měla pocit, že těch osm hodin nikdy neskončí. Domů jsem přijela jako omámená, kontrola domácího úkolu proběhla jakoby mimochodem, udělala jsem to nejnutnější a už se těšila do postele. Bolelo mě celé břicho a nemohla jsem najít žádnou polohu, ve které by byla bolest snesitelnější. Už jsem váhala, jestli nezajedu na pohotovost, ale na to jsem byla příliš unavená. Ležela jsem bezvládně na pohovce u televize a neměla ani sílu přelézt si do postele. Dění kolem sebe jsem nevnímala, po pravdě, bylo mi všechno jedno. Chtělo se mi jen spát a spát. Tohle musí přece jednou skončit, slyšela jsem svoje podvědomí. Usnula jsem tvrdým spánkem a vzbudila se až ráno, v podivné poloze na pohovce v obýváku. Podařilo se mi vstát. Nohy jsem za sebou táhla a ruce jsem měla jak z olova. Představa, že se budu oblékat a pojedu autem do práce, pro mě byla přímo nereálná. Horko těžko jsem udělala snídani a pak se rozhodla. Nejedu nikam. I přejít z jedné místnosti do druhé mě vyčerpávalo natolik, že už mi na nic jiného síla nezbyla. Jakmile se v sedm za Ondrou zavřely dveře, vlezla jsem do postele a vzbudila se v jednu, když přišel ze školy. V očích měl starost. „Neboj, broučku, já se z toho vyspím, asi mám nějakou střevní virózu, to nic,“ snažila jsem se na něj usmát, ale nešlo to. Ta bolest byla všude. Bylo mi, jako by mi v břiše hořel oheň a už mě to bolelo i vzadu na ledvinách. „Jsem jen unavená, prosím se a budu fajn, neboj se. Na ten bowling za tebou přijdu.“ Než jsem zavřela oči, zase jsem spala. Probudila jsem se v půl čtvrté a věděla, že v pět musím být o pár ulic dál, kde se Ondra snaží na bowlingovém turnaji. Normálně je to cesta tak na sedm minut. Já jsem to šla skoro dvacet a byla jsem strašně vyčerpaná. Dosedla jsem ke stolečku a potřebovala se vydýchat. Takový výkon, který mám za sebou, byl hodný obdivu. Uvnitř jsem se cítila strašně maličká, nicotná a zbytečná. Tupě jsem koukala na kluky, jak se snaží a musela se přemáhat k povzbuzování. Co se to, sakra, se mnou děje? Asi budu muset zajet opravdu na tu pohotovost. Už to trvá strašně dlouho. Sice bez teploty, ale bolest břicha může bát zrádná. A ještě k tomu ty záda…. Byla jsem smířená s realitou, seděla tam v bolesti a neprožívala žádné emoce. Neměla jsem ani radost, ani vztek, nebylo mi smutno, nechtělo se mi brečet, možná to byla stav apatie, možná. Chovala jsem se jako stroj. Když dohráli, zvedla jsem se, oblékla, vzala kabelku a spolu s Ondrou jsme odešli do mrazivého odpoledne. Bylo mi jedno, že je zima. Bylo mi jedno, že padá sníh. Bylo mi jedno úplně všechno.

Ve středu jsem se cítila ještě hůř. Vstala jsem jako stroj, udělala snídani, oblékla se a nalíčila a ta bolest byla všude. Na rozdíl od včerejška jsem ale dnes už od rána byla schopná přemýšlet. Vzpomínala jsem na chvíli, kdy mi bylo ještě úplně fajn. A najednou mi došlo, že před pár dny vznikla situace, která mě hodně zranila. Lépe řečeno, byla vyvrcholením stavu, který jsem prožívala už dávno. Někomu jsem už dlouho chtěla otevřeně říct….. Chtěla jsem ho prostě poslat do háje a říct, ať už mě konečně nechá na pokoji a nešťourá se mi pořád v životě. Když mi tohle došlo, bylo půl páté odpoledne a seděla jsem s hrnkem čaje na terase. A ten pocit uvolnění a odeznívající bolesti byl neuvěřitelně rychlý.

Vzala jsem telefon a našla správné číslo. „No ahoj,“ řekla jsem rázně. „Chci s tebou už dlouho mluvit….“

A bylo to. Nesmějte se, že jsem blázen.  V šest hodin nebylo po bolesti ani památky. A přišla první noc, kdy jsem se opravdu dobře vyspala.

Teď asi čekáte, co z toho plyne za poučení. Mně z toho vyplynulo jediné: musím se mít víc ráda, poslouchat svoje tělo a nehrát ty pitomý hry na neupřímnost. Ono je to někdy jednodušší, držet v sobě to, co si opravdu myslím jen proto, abych druhému neublížila. Jenže proč to budu dělat, když nakonec ublížím stejně jen sama sobě? Tenhle vztyčený prst mě dokonale probudil. Už to nechci zažít. Už nechci trpět bolestí, už nechci být neupřímná. Mám syna, který mě potřebuje zdravou a usměvavou, mám muže, kterému se ani trochu nelíbí, když se mračím. Teď už říkám věci otevřeně, ať se vám to líbí nebo ne. To přece neznamená, že když řeknu svůj názor i přesto, že je jiný než názor toho druhého, že ho nemám ráda.

Mně taková zkušenost stačila. Třeba to znáte, třeba ne, třeba se mi smějete, třeba taky ne. Já jsem ale našla svoji pravdu. A dává mi to všechno smysl. A žije se mi lépe, to mi věřte!

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>