Je to už opravdu mnoho let, ale tomu příběhu se pořád směju, a vlastně jsem ho skoro nikomu neřekla. Zahálel načmáraný na papíře už dost dlouho, a tak jsem se rozhodla, že jej zařadím mezi ty ostatní.
Psal se rok 1989, mě bylo čerstvě osmnáct a nastal můj den D – dělala jsem závěrečné zkoušky v autoškole. Na tom samotném by nebylo ani kouska veselého, když si vzpomenu na to, jak jsem se pokaždé, když jsem usedla za volant staré stodvacítky, klepala jak ratlík. Ale ten den to bylo jinak. K úsměvu mě vybízel už jen samotný pohled na příslušníka, který při písemných testech pořád chodil po třídě a divně se pitvořil. Ale zatím to pořád ještě šlo.
A potom jsme sedli do to toho modrého vozidla a mně se chtělo smát ještě než jsem zavřela dveře. A co potom teprve během jízdy…
Když jsme jezdili s panem instruktorem zkušební jízdy, byla jsem zvyklá, že jsme objeli travnatý ostrůvek a zase jeli zpět. Jenže teď to bylo jinak.
„Tak, teď jeďte vlevo,“ řekl v tom místě příslušník. Dala jsem blinkr, objela ostrůvek… „Myslel jsem vlevo, když jsem říkal vlevo. Ne, abyste to objela,“ vztekal se.
„Ale my jsme s panem instruktorem vždycky ten ostrůvek objeli…“ špitla jsem já.
„Ale my dnes děláme zkoušky, víte?“obořil se na mě. „Víte, co je to vlevo?“
„Vím,“ pokrčila jsem rameny.
„Dobře,“ řekl s ulehčením. Ale od té chvíle jsem mu byla asi podezřelá a on si dával větší pozor. K naší „základně“ zbývalo už jen pár desítek metrů, když začalo poprchávat.
„Klestilová,“ tak jsem se tenkrát jmenovala. „Klestilová, proč si nezapnete stěrače?“ zeptal se mě, jakoby to bylo nějak důležité.
„No,“ hlesla jsem. „No já jsem si myslela, že už ten kousek dojedu…“ Slyšela jsem jen zaskřípání zubů a potom těžké polknutí. Před učebnou jsem vypadla z vozidla, ani nevím jak a začala se třást strachy. To jsem tomu asi dala, říkala jsem si. Čekala jsem se skupinkou ostatních, kteří také měli svůj den Dé a sdělovali jsme si svoje zážitky.
„Potřebuji jednoho dobrovolníka, který mi půjde s něčím pomoct,“ ozvalo se za námi. Ten příslušník, co seděl v autě vedle mě byl prý snad kapitán nebo co.
„Já půjdu,“ řekla jsem bez rozmýšlení. „Aspoň mi to čekání uteče.“ Pak jsem mu pomáhala lepit fotky do fungl nových řidičských průkazů, vyplňovali jsme nějaké papíry a přitom jsem si povídali.
A odkud že to jste?“ podíval se do papíru a zvedl obočí. „Z Buštěhradu? Ale ne…“ Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Tak to abych si na vás dával pozor, mám tam švagra, tak až se budete chystat vyjet na silnici, dejte vědět, vezmu si dovolenou a nevylezu z domu.“ Asi si myslel, že se tomu zasměju.
„Ale nebojte se,“ řekla jsem klidně. „Budu se stěhovat.“
„Opravdu? A kam?“ jakoby najednou pookřál.
„Do Statenic, to je kousek za Prahou.“
„Tam to znám, tam mám sestřenici,“ v jeho hlase bylo slyšet zoufalství. „A máte u sebe korunu čtyřicet pět?“ Podívala jsem se na něj nechápavě a začala si šacovat kapsy. „To proto,“ řekl veledůležitě, „abych tu patronu, kterou vás zastřelím nemusel platit ze svýho…!“
Řidičák jsem nakonec přeci jen dostala, my dva jsme se víckrát neviděli a za ty roky je ze mě řidička, aspoň si myslím, celkem slušná.