Taková lehkovážnost …

Vždycky, když vidím zčernalé nebe, vzpomenu si na to, kolik mám doma deštníků. Sice jeden takzvaně přemlouvací, protože funguje, kdy nemá, a když má, tak ho musím prosit. A ty plně funkční ještě dva, to jsou takové ty univerzální dárky, které člověk od někoho dostane, v tu chvíli si říká, že takový dárek nepotřeboval, ale vyloženě ho neurazí. Ale když spadnou první těžké kapky, jeden takový by úplně bohatě stačil. Mít ho tak teď v kabelce, tedy lépe řečeno ve velkém zavazadle, které nosím na rameni, v tom okamžiku, kdy to tam nahoře zmáčknou…Nejsem z cukru, říkám často. A víc než vlasy mi vadí, když mi zmoknou brýle. Ale když to pak přijde, jsem stejně mokrá úplně celá. Protože ten zatracenej deštník prostě nemám. Kárám se, že kdybych byla bývala sledovala předpověď počasí, možná by mi to mnohé ulehčilo. Jenže já si hraju na hrdinku. Ráno vylezu na balkón, podívám se na nebe a řeknu si: „Tak co? Jak dneska bude?“ Je to samozřejmě otázka pouze řečnická, protože stejně jako neumím číst z kávové sedliny, neumím číst z nebe. Jediné, co jsem s jistotou vysledovala je, že když mám ráno zamlžená okýnka u auta, bude krásný den. A protože se mi to mnohokrát potvrdilo, troufám si se o to opírat se stoprocentní jistotou. Ale kdy přijde nebo odejde déšť, ten opravdu odhadnout nedokážu.

Dneska jsem se na přechodu s příchodem prvních kapek přistihla, jak koukám závistivě po lidech a podle velikosti jejich zavazadla odhaduji, jestli by se jim tam ten deštník vešel. Paní přede mnou si roztáhla velké kytičkované paraple a schovala se pod něj úplně celá. Vjel do mě vztek.

Tuhle jsem to zase neodhadla a než jsem došla od metra do kanceláře, byla jsem úplně celá promočená. Příhodnější označení je turch. Až na spodní prádlo. A to jsem i běžela, což se zrovna mně moc často nestává. Ale kapky byly rychlejší a dostaly mě už za prvním rohem. A poučila jsem se snad? Ani nápad. Nevím, kde se ve mně bere taková lehkovážnost. Sice mi trocha vody neuškodí, ale takové důsledky jsou úplně zbytečné. Obdivuji distingované pány, kteří nosí prostorný deštník s krásnou dřevěnou rukojetí zavěšený na svém předloktí za každého počasí.

Mně ten deštník prostě překáží. A tak moknu, vztekám se a pak to ještě všem říkám… Není to snad lehkovážnost?

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u Taková lehkovážnost …

  1. MAJDA napsal:

    ASI TI NĚJAKÝ DEŠTNÍK POŘÍDÍM PA

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>