Scházela jsem dolů po mramorových schodech a pod nimi stál, zády ke schodišti, vysoký muž se světlými vlasy. Na sobě měl světlou bundu a přes rameno černou tašku. Sešla jsem dolů a on se ke mě otočil Stál přede mnou ON.
„Ahoj,“ řekl mi a naklonil se pro polibek. Políbila jsem ho na tvář, on popotáhl, tak, jak to často dělával a zamračil se. „Jenom na tvář?“ Políbil mě na ústa a já ho pevně objala.Cítila jsem jeho vůni, jeho dotyk, stisk, objetí, teplo, chvění těla.
„Aleši, co tady děláš?“
„Čekám tu na tebe,“ odpověděl klidně. Pak mě k sobě přivinul a v tom objetí jsme setrvali nekonečně dlouho. „Půjdeme?“ řekl po chvíli a vzal mě za ruku. Nezmohla jsem se ani na slovo a prošla s ním dveřmi, za kterými byla dlouhá, zářivkami osvětlená chodba. Najednou byl o tři kroky přede mnou a já mu nemohla stačit.
„Aleši,“ volala jsem, „počkej na mě“. Chvátala jsem za ním, ale pořád se mi vzdaloval. Skoro jsem běžela a pořád na něj volala. Stál na konci chodby a usmíval se svýma modrýma očima za silnými brýlemi. „Počkej přece, “ volala jsem, ale on byl pořád dál. Volala jsem, ale najednou jsem ze sebe nevydala ani hlas. Ústa se mi otvírala, ale nevyšel z nic ani zvuk. Potom mi zmizel úplně, rozplynul se a já jsem křičela ze spaní.
Nevím, co to znamená, co mi přišel říct. Zemřel před téměř dvaceti lety a já jsem ho nikdy nepřestala milovat….
Za pár dní to bude dvacet let, Zuzko!!!! Dvacet let
Moc krásné Renčo,to se Ti fakt povedlo,to chytne za srdíčko…Zuzka