Měl to být slavnostní Novoroční oběd, skýtající naději, že se nám letos povede lépe (i přesto, že v předešlých letech to teda moc nezabralo, ale co kdyby…) a penízky se nás budou držet a úspěšně množit. Prostě čočka. Moje sestra také dnes vaří čočku. Kdejaká hospodyňka dnes vaří čočku. Muž se na mě podíval, mávl rukou a pravil, že se na ní nedá nic zkazit. Vím, ne? Dělám ji každý rok.
A tak jsem umístila (přímo rafinovaně, jak říkal pan Jiří Kodet v jedné ze svých historek, ale tam šlo o jahodu na vrcholku několikaposchoďového dortu) celou kilovku do hrnce, zalila ji vodou a šoupla to na plotýnku. A pak došlo asi k zatmění nebo co. Když jsem stála nad hrncem, ze kterého se valil místo libé vůně jen oblak dýmu, vzpomněla jsem si na tu známou scénu z české komedie: „A tak tady sedim a sedim a kecám a kecám…“ Prostě jsem se zapovídala.
„Nemůžeš mi říct, že vařím čočku?“ obořila jsem se na svého muže. „Aha,“ chtěl být vtipný. „Jak na Nový rok…“ „Co tím chceš říct?“ štěkla jsem po něm a vysypala obsah hrnce, který jsem předtím úplně nesmyslně promíchala, na plech. No přece to nevyhodím. Nimrala jsem se v té hmotě a oddělovala černá zrníčka od těch, které vypadaly normálně. A na mysl mi přišla další scéna. „Jedno zrnko popela, jedno zrnko máčku…“ zpívala si Popelka, když přebírala mák. Ještě že ta čočka není mrňavá jako maková semínka.
„Mami, to je nějaká nová hra?“ zjevil se mi za zády syn a zvědavě mi nahlížel přes rameno. „Zmizni, nebo mi pojď pomoct,“ řekla jsem mu vztekle a on zmizel. Už mi nebylo do zpěvu. Ale byla jsem statečná a poprala se s tím.
Jedli jsme o hodinu později a nejlepší prý bylo to uzené a volské oko, říkali moji chlapi. Tak nevím, co to jako mělo znamenat, ale budu si na sebe muset dávat větší pozor. Zkrátka jak na Nový rok …