Monika Petrlová – Mrkev pro vězně

Žánr: Beletrie pro dospělé
Ilustroval: Zdeněk Skřivánek
K vydání připravila: Jana Semelková
Korektura: Věra Marušková
Sazba, grafická úprava a obálka: Karim Shatat
Vydalo: JaS nakladatelství, s.r.o., Praha 5
Rok vydání: 2014, 16. publikace, vydání první, vázaná
Počet stran:  176
ISBN: 978-80-87654-06-4

Hodnocení:
Na Mrkev pro vězně jsem se fakt těšila. Ostatně – já se pořád na něco těším. Já se těším i na pátek třináctého. Ale zpátky k próze.. Protože čtu knihy od předu, začetla jsem se hned do přední záložky. A tady moje myšlenky uvízly. Pži zmínce o prozaickém debutu Moniky Petrlové, který dostal název Hafni! A jiné povídky, je tu názor Radky Mozhejzíkové, šéfredaktorky Kultura21 a ten říká: „Ve všech je trochu radosti i trochu smutku, sem tam nějaký paradox a náhoda měnící sled událostí. Osud uděluje hlavním hrdinům více či méně slabé stránky a neřesti. Někdy ještě mají šanci přehodnotit svůj dosavadní život, jindy se to už napravit nedá…“. A co mám teď psát já o téhle knížce? Samozřejmě, že po přečtení té záložky jsem ještě ani náhodou netušila, že se s tímto názorem po přečtění stosedmdesátidvou stran stoprocentně ztotožním. Inu, autorka zjevně ví, kam mířit a daří se jí to. Protože společným jmenovatelem všech povídek je opravdu záměr ukázat, že každý je v něčem top a v něčem podprůměr. Suma sumárum, že život je barevný. A fakt, že jsem v něčem dost dobrá ještě neznamená, že budu ostatními pohrdat. A to, že jsem v něčem naopak úplně na chvostu za ostatními, už vůbec neznamená, že jsem úplně k ničemu a nejradši bych se stala neviditelnou. Jsme lidé, tvorové inteligenní, a kdo má všech pět pohromadě ví, že si právě pro tyhle extrémy můžeme být navzájem užiteční. Víte, co myslím, že ano?

Monika Petrlová umí vyjádřit myšlenku tak, že je pro ostatní srozumitelná. Pro mě byla často až hmatatelná. Monika vystudovala obor tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Ale podle mě tam ji to nenaučili. To se, myslím, naučit nedá,. Pro to musí mít člověk cit, je to něco, s čím se prostě člověk narodí. Takového něco jako třeba dobrosrdečnost nebo potřeba pomáhat druhým. Nevím, jestli to chápete, jsou prostě věci, které se nenaučíte, i kdybyste se zbláznili. Monika to má prostě v sobě a proto je z jejích povídek cítit ta samozřejmost, s jakou dokáže věci podat. Tak mě napadlo, jestli povídka, podle které je pojmenovaná celá knížka, čerpá ze skutečnosti, jestli jí o trápení vězňů s mrkví někdo vyprávěl. Odpověď mi však dala téměř v zápětí kratičká předmluva: „Přestože (jak kdosi správně řekl) fantazie potřebuje opěrné body, podobnost této knihy s reálnými příběhy či osobami je čistě náhodná.“. No, mně to znělo naprosto reálně. Proč by se to nemohlo stát?  Jo, a ještě předtím se tu píše, že knížka je věnovaná Lence, Lucce a Tomovi. Já nejsem závistivá, ale povzdychle jsem si, že ti tři se ale mají…. Ale jistě si ji zaslouží.

Nu a obsah knížky? Moc mě zaujaly obrázky, nejen na obálce, ale i uvnitř knihy, které se panu Zdeňkovi Skřivánkovi – ilustrátorovi – opravdu povedly. Povídky vezmu rychle, abych Vám nevyzradila příliš. Divní je první povídka, která vypráví o zájezdu dětí z ústavu pro mentálně postižené do horského střediska. Že je vnímání takových lidí těmi zdravými často nevkusné, nelehké a pohrdavé, je nad slunce jasné, bohužel. I když by to tak být vůbec nemělo. Tady ale úplně krásně vidím, kdo a jak vnímá ty pravé hodnoty, a že děti jsou bezprostřední bez ohledu na cokoli. Letadlo je zvláštní příběh o strachu, naději a představách. Hypermarket – babička s vnučkou vyrazí na nákupy do hypermarketu. Co všechno se může stát? Zkrátka úplně cokoli. Rozvody – Natálie je sice plnoletá, ale o životě toho ještě moc neví. Avšak každý trapas, který se v životě přihodí může být prospěšný. Normálně páchneš –  jo tak tohle by mě ve snu nenapadlo. Dana je průkopnice. Čeho, to zjistíte sice až na konci povídky, ale zůstala jsem s pusou dokořán, že někdo se vůbec může k něčemu takovému propůjčit. Šneci – dvě rodinky u moře. Jen tři slova: velmi výživné čtení! Ústřední povídka Mrkev pro vězně je, stejně jako ty ostatní, velmi dobře stravitelná. Všechny mají šmrnc a spád, žádné nudné půlstrany, toho se nebojte. To nemám ráda, a tady to není. Skoro dospělá a Jako se svou ženou, ty ponechám bez komentáře, udělejte si názor sami. A úplně poslední je Redakce. Ta mě, jako redaktorku, velmi zaujala, a i přesto, že toho vím už poměrně dost, zase jsem se dozvěděla něco, co jsem opravdu netušila.

Nechtělo se mi od té knihy odejít, protože je taková živočišná. Nedávno jsem slyšela názor jednoho mladého nadějného herce, se kterým jsem dělala rozhovor, že se spousta lidí dívá       na ty nekonečné seriály a že prý to svědčí o charakteru člověka. Že prý se ti z vesnice budou dívat na Doktory z Počátků a budou si u toho libovat, protože je to vlastně o nich… Ať si má na seriály názor jaký kdo chce, je to jeho věc. Chci tím říct, že jsou podle mého názoru oblíbené proto, že jsou lidem něčím blízké, sympatické, něco jim přináší. Nakonec proto se točí a proto ty příběhy vznikly, chtěly lidem něco přinést. Přinejmenším je to únik od všedních starostí. Přesně takovým únikem promě byla Mrkev. Tyhle povídky jsou psané hlavou. Monika Petrlová dokáže přesně popsat myšlenku, ale to už jsem říkala. Ztotožnila jsem se s některými postavami. V každé z povídek jsem s někým sympatizovala, někdo mě naopak děsně štval. A přesně tak to asi autorka chtěla. Ukázat, že život má spoustu podob a že lidé jsou různí. Racionální, materialisti, někteří jsou naivní, někteří až hloupí, dobrosrdeční a vypočítaví, že život je zkrátka petrá paleta barev a je jen na každém jednom z nás, kolika odstíny od každé barvy se rozhodně malovat. Já jsem to všechno brala jako návod k tomu, jak být shovívavý k ostatním, jak je brát i s jejich chybami, prostě takové, jací jsou. A že to s námi není jednoduché, to víte sami určitě moc dobře. Nikdy nevíme, v jaké situaci se ocitneme za pár minut, kdy budeme potřebovat pomoc nebo radu, kdy budeme druhým vděční za to, že nás vidí takové, jací opravdu jsme a ne takové, jakými by nás chtěli vidět oni.

 

Díky, JaSe – nakladatelství se srdcem, za to, že dáváš prostor nejen ostříleným, ale i začínajícím autorům, ale hlavně původní české tvorbě. Protože jsme Češi a tak nějak k sobě máme blízko. A díky takovým knížkám, jako je tato, k sobě máme ještě blíž. Alespoň já to tak cítím!

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze na knihy, CD, divadlo .... Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>