Jedna krátká ochutnávka

Moji milí, všichni, kdož chodíte na moje stránky. Chci vám ukázat, na čem teď pracuji. Myslím, že nepochybím, když vás nechám nahlédnout pod pokličku. Víc neřeknu. Tady je krátký úryvek:

A pak přišel ten osudný večer, kdy to všechno nabralo úplně jiný směr…
„Podivej se na fb,“ přišla jí esemska. Protočila oči a zapnula počítač. Šedesát osm mailů ve spamu. A jé, tam zas někdo pěkně řádí, napadlo ji, když mazala oznamovací maily, kdo z jejích přátel vložil komentář k příspěvku. A pak to uviděla. Na jeho zdi byly jeho a její fotka a u toho oznámení, že jsou ve vztahu. A pod tím šedesát osm komentářů. Začetla se a krev se v ní začínala vařit. Jeho živá diskuse s jejími přáteli nabírala obrátky. Zběžně četla komentáře o tom, jak on ji miluje a vezme si jí, ať se to někomu líbí nebo ne, že je žena jeho srdce a to nejlepší, co ho potkalo. Kamarádky to komentovaly tak, že jim to přejí a budou péct svatební koláčky, ale že ji už dlouho neviděly, protože ona je hodila úplně přes palubu. Že prý slíbila, že se u jedné z nich zastaví v úterý, až bude mít syn kroužek, ale že se ani neukázala, a to kamarádky přece nedělají. Jeho komentář: „No jo, to jsou ty její úterky. Ale ona se zase mezi vás vrátí a ráda. Aspoň mi přestanou chodit anonymy od těch vašich lidí.“ Cože? On se snad úplně zbláznil. Zuřila. „Kdoví kam chodí, když říká, že syn má bowling,“ rozepsal se zase on. Na to několik nicneříkajících reakcí od kamarádek. Rolovala dál. Dozvěděla se, že ona je pro něj celý svět a že on by ji chtěl požádat o ruku. A že záleží jenom na ní, jestli si ho vezme. Následovaly citu a upřímnosti prosté „gratulace“ a jeho ujištění, že tohle má být pro ni překvapení a že to bude překrásná svatba i kdyby ji měl unést a měla by být tajná…. Seděla a zírala na monitor. Popadla telefon a vymačkala jeho číslo.
„Prosim, Holý,“ ozvalo se téměř okamžitě.
„No tady taky prosim, Lukešová,“ nadechla se. „Můžeš mi říct co to jako má znamenat?“
„Jako co myslíš?“
„Neptej se tak hloupě, děláš si ze mě srandu? Co tim jako sleduješ, psát takový věci na fejsbuk?“
„Jaký věci?“
„Ty máš drzost dát si moje přátele do svých přátel a řešíš tam takovýhle ….“ Zrak jí padl na monitor. „… věci,“ nadechla se. „Co to jako má znamenat?“
„Co jako?“
„Tímto žádám Stelinku Lukešovou o ruku,“ četla na obrazovce. „A to je jako co?“ nemohla popadnout dech.
„No,“ řekl tím svým tónem, ze kterého se dalo slyšet něco jako To se mi povedlo, co?
„Co no…? To už jsi ale opravdu přehnal, nezdá se ti? Takhle se to přece vůbec nedělá.“
„A cos čekala?“ opáčil. „Jako že snad přijedu s pugétem a kleknu si na kolena?“
„No třeba… cokoli,“ koktala. „Ale tohle…“
„No…a,“ dramaticky se odmlčel. „Vezmeš si mě?“
„Cože ???“
„No jako za muže.“
„Po tom představení na fejsbuku? Mám tlak dvěstědvacet. To jsi malinko přehnal.“
„Ale to jsem chtěl,“ uchytl se. „ Ani nevíš, co jsem se dozvěděl. Teď už vím aspoň pravdu.“
„Jakou pravdu?“
„Třeba jak je to s těma tvejma úterkama?“
„Co to meleš, prosim tě?“
„No, vidíš, slíbilas kamarádce, že přijdeš a nepřišla jsi, no asi sis někde užívala co?“
„Jsi posedlej, tohle nebudu poslouchat.“
„No třeba měla ta matinka tvýho bejvalýho pravdu, když mi tenkrát napsala, že když tě nebudu každej den hoblovat, že si najdeš jinýho.“
„Přestaň,“ vykřikla. „Nebuď nechutnej, tohle jsme snad už probírali ne? Pamatuješ? Když o mě tehdy psala na fejsbuku ty věci, jak jsi se vztekal a byl jsi ….“
„Jo, jenže to jsem tě ještě neznal.“ Odkašlal si. „A vezmeš si mě?“
„To nemyslíš vážně, takovou otázku. Ne, teď si tě nevezmu, není na to vhodná chvíle.“
„Ale já tě miluju, chápeš to?“ zvýšil hlas.
„Já vím.“
„Tak proč mě takhle ničíš? Proč mě nechceš?“ Skoro křičel.
„Prosila jsem tě, abys byl ke mně upřímnej, abys mi říkal všechno.“
„Já jsem ti ale řekl všechno, i to, že mám podmínku.“
„Já vím. Ale stejně mám dojem, že mi neříkáš všechno.“
„A baví tě to takhle mě ničit? Pořád mě obviňuješ, že ti lžu a lžu a lžu, do prdele lásko, já jsem ti nikdy nelhal…“ Křičel až si dávala sluchátko dál od ucha.
„Nebuď na mě sprostej, já s tebou taky mluvím slušně.“
„Jo, ty mě akorát ničíš, zničilas mi život, já tě miluju a tys mě dostala na kolena.“
„Prosim tě, nepřeháněj… Nadechni se a začni žít.“
„Jak můžu žít bez tebe?“
„Jsi na mě závislej, Kamile, vzali jsme to asi hodně rychle. Odpoutej se ode mě a uvidíš, že ti bude líp. Nám všem.“
„Ale já tě miluju, já bez tebe nemůžu žít, rozumíš?“
„Já jsem po tobě chtěla jen upřímnost, víš?“
„Já jsem ti vždycky všechno říkal.“ Pauza. Nadechl se a vykřikl: „Já tě zničím, rozumíš? Budeš trpět jako já. Zničím tě, ty svině zkurvená….“ Zmáčkla červené tlačítka a třásla se jako osika. To je ta láska? V uších jí zněla jeho poslední slova. Přecházela po pokoji a nebyla schopná se na nic soustředit. Najednou dostala strach. Poznala už párkrát, co umí, když zuří. Křičel, byl vzteklý, ale tohle jí nikdy neřekl. A teď přijde smršť esemesek a zpráv na facebooku. Sedla k počítači a najela na jeho profil. V tu chvíli se ale pod jeho příspěvkem objevil nový komentář: „Omlouvám se všem ale Stelinka je obyčejná děvka.“ Roztřásla se po celém těle. A naskočila jí nová zpráva: „Jsi nevětší kurva kterou jsem měl a ten tvůj tlustej parchant taky a já ti udělám peklo jako jsi udělala ty mě“.

A pokračování až knižně :-)

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>