KLADNO/ BUŠTĚHRAD – Mám to štěstí, že je mohu řadit mezi své přátele. Je to dvojice, která je ojedinělá v tom, že se jim podařilo spojit dva zdánlivě odlišné žánry – poezii a hudbu, které se k sobě ale báječně hodí. Dělají to takovým způsobem, že to bere dech. Recitátor Václav Fikrle a kytarista Jan Paulík spolu vystupují bezmála deset let. Každé jejich vystoupení je ale originální a ojedinělé. Zatímco Václav dokáže posluchači předat emoci, která se skrývá ve verších, Honza se svou kytarou tomu dodá tu jedinečnou atmosféru. Vznikají tak umělecké útvary, kterým nelze nic vytknout. Zkrátka, všechno, co člověk dělá, měl by dělat srdcem. A o této dvojici to platí beze zbytku. Poprosila jsem je o krátký rozhovor. Souhlasili. A vy máte možnost se s nimi seznámit.
Dovolte mi, do jisté míry hloupou otázku: Proč spolu vlastně vystupujete? A co divákům a posluchačům nabízíte?
Václav: Chceme trochu osvěžit zapadlá srdce kapkou poezie, které je v dnešní době velice potřeba.
Honza: S Václavem vystupujeme od jara 2006, čili téměř deset let. Na našich vystoupeních divákům představujeme ty nejkrásnější básně od českých, ale i zahraničních autorů. Především jsou to Václav Hrabě, Fráňa Šrámek, Jaroslav Seifert, Jacques Prévert, Charles Bukowski, Vítězslav Nezval a další autoři. Věnujeme se, jak říká Václav, „vyprávění básní“. On totiž nerecituje, nýbrž vypráví. Do básní je vymyšlená hudba a to je moje hra na kytaru. V našem případě kytara neplní roli podkladu, ale je slovu, tedy poezii, rovnocenná. Nazval bych to tak trochu jako povídání si kytary s básní. A proč spolu vystupujeme? Stále z toho samého důvodu – že nás to velice baví.
Za tu řadu let máte za sebou dlouhou řadu vystoupení v různých koutech naší republiky. Kde plánujete vystoupení, řekněme v půlročním výhledu?
Honza: Léto i podzim tohoto roku byl koncertně opravdu intenzivní. S naším pořadem navštěvujeme knihovny v různých městech, teď na podzim například ve Státní vědecké knihovně Kladno, v knihovně V. Štěcha Slaný a také u nás v Buštěhradě. Děláme pořady pro střední školy, v poslední době jsme navštívili několikrát například gymnázium Hostivice, před námi je nyní v prosinci gymnázium v Sedlčanech. Dále spolupracujeme s klavírním virtuosem prof. Jaroslavem Šarounem a operní pěvkyní, kterou si pan profesor vždy vybírá podle vlastního uvážení. S nimi vystupujeme ve společných pořadech, kterým říkáme Hudebně poetické večery. Na příští rok plánujeme další knihovny, další gymnázia a rádi bychom navštívili další kulturní zařízení, například Kluby přátel hudby, společně s prof. Šarounem. S naší uměleckou činností bychom rádi pronikli i do některého z televizních pořadů. Souběžně s vystupováním a tímto naším smělým plánováním ještě natáčíme naše druhé CD, do kterého chybí ještě asi pět básní, to znamená, že musíme hledat, hledat, hledat a zkoušet, zkoušet a zkoušet.
Václav: Protože nám město Kladno přiděluje určité peníze, můžeme si dovolit pozvat nějaké atraktivnější interprety, jimž děláme takzvané „předskokany“. Tyto koncerty s hosty uskutečňujeme v kladenské kavárně Ateliér, která je pro nás domovskou scénou. Od roku 2006 jsme tak v Ateliéru přivítali mnoho slovutných umělců – jmenujme například paní Jitku Vrbovou, Alfréda Strejčka, Petra Vondráčka, Standu Hložka, Ivana Hlase a mnoho jiných. Poezie však bohužel netáhne tolik diváků. Ale my jsme spokojeni i s tím malým kádrem lidí, kteří nám rozumějí a pravidelně navštěvují naše pořady. On i komorní pořad při malé účasti posluchačů má svoje nepopiratelné kouzlo.
Jak se připravujete na vystoupení? Vystupujete podle předem vytvořeného scénáře, nebo si můžete dovolit improvizaci?
Václav: Jistěže musím znát texty zpaměti, a Honza doma žhaví kytaru neustále. Pokud není dost vystoupení, musíme spolu zkoušet, abychom nevyšli ze cviku. Samozřejmě neustále a pokud možno pravidelně obohacujeme repertoár, abychom neustrnuli.
Honza: Jsem zarytý odpůrce jakékoliv improvizace. Přiznávám však, že je to nejspíš mojí povahou. Každá báseň je, co do souhry kytary a mluveného slova, přesně zaranžovaná. V rámci synchronizace si dovolíme na koncertě odchylku maximálně dvou vteřin. O Václavovi vím, že si básně ve volném čase často opakuje, já osobně cvičím na kytaru téměř denně. Ostatně, jakmile člověk veřejně hraje na sólový nástroj, jinak to ani nejde. Během koncertů totiž zařazuji navíc i sólové kytarové skladby.
Zvete si na vystoupení nějaké hosty?
Honza: Hosty si zveme minimálně. Poezie s kytarou je natolik specifický umělecký žánr, že jakýkoliv host by do nálady vystoupení zapadl jen velmi těžce. Spíše častěji jsme my sami hosty v jiných pořadech, počínaje nejrůznějšími vernisážemi, zmíním například úžasné akce akademické malířky Renáty Kaiserové, nebo jako hosté koncertů, tady zmíním za všechny naše milé Song Ladies. Čím dál tím více se však snažíme vystupovat samostatně, tedy koncertovat v rámci našich večerních recitálů. V poslední době jsme tak třeba vystoupili v Slatiňanech, kam jsme již pravidelně k naší obrovské radosti zváni.
Kde hledáte inspiraci?
Báseň musí sama „přijít“. Pokud přijde, musí stejně tak „přijít“ hudba k ní. Dříve nám to šlo snadno, málo jsme nad tím bádali. Dnes jsme velmi váhaví, jako kdybychom se čím dále tím více obávali, že té básni nebo skladbě ublížíme. Víc o všem přemýšlíme. Je otázkou, zda je to dobře nebo špatně. Za rok zaranžujme v průměru tak dvě nebo tři básně. Hlavní však je to, že nás to musí bavit. A nás to baví. To je obrovský výchozí zdroj pro práci. Kdyby nám to zevšednělo, asi bychom nemohli jít dál. Doufáme, že k tomu nedojde.
Jak vaše časté vystupování vnímají vaše rodiny? Při takovém vytížení musíte mít velmi tolerantní protějšky…
Honza: Vaškova přítelkyně Pavlína i moje manželka Zuzanka s námi velmi často na koncerty jezdí a obě nás extrémně podporují. Vždycky nám dokážou poradit i v otázkách uměleckého rázu, zajímají se o básně a někdy nás umí navést správným směrem při výběru repertoáru nebo celkového aranžmá. Moje manželka také výborně fotografuje, a tak vlastně máme vlastní fotografku, která ještě navíc umí dělat krásné plakáty na koncerty.
Mohou si vás diváci a posluchači někde najít, myslím tím někde na internetu? Máte například webové stránky?
Honza: My máme přeci jen raději osobní kontakt. Webové stránky nemáme, ale na facebooku nás můžete najít pod názvem „Hudebně poetické duo“. Pokud má kdokoli zájem vědět, co právě chystáme a co se kolem nás děje, stačí, když mi pošle požadavek na mailovou adresu paulikjan@volny.cz, a já budu zasílat pravidelně pozvánky na naše vystoupení. A samozřejmě se budeme těšit na setkávání s posluchači, kteří rádi stráví sem tam nějaký ten večer s hudbou a poezií.
Foto: Zuzana Paulíková