Muselo to být?

1. kapitola
„Maminko, a kdy se vrátí tatínek?“ Děvčátko leží pod pokrývkou a zápasí s horečkou.
„Nevím, Pavličko, snad brzy.“ Diana namočila hadr do vody a pokládá jej děvčátku na čelo. Povzdychne si. „Proč my máme zrovna takovou smůlu, proč má, holčičko moje, zrovna takovýho tátu?“ Utřela si slzu, která jí začala stékat po tváři.„Jakýho tátu, maminko, co je s mým tátou?“
„Ale nic, holčičko, třeba to někdy pochopíš.“ Pohladila Pavličku po tváři. „Teď ale hezky lež, musíme tu ošklivou a zlou nemoc vyhnat, ukaž teploměr. „Vytáhla děvčeti z podpaží teploměr a vytřeštila oči. Bezmála čtyřicet. To je hrozný, pomyslela si. Ale proč my? Proč je moje holčička nemocná, proč má tak vysokou teplotu? A z ničeho nic. A proč zrovna já mám chlapa, kterýmu žádná sukně neuteče a vůbec se tím netají? Povzdychla si.
„Maminko, a kdy přijde babička?“ Diana se smutně podívala na dcerku. To je taky těžký. „No, víš…“
„Mami, kdy? Já chci vidět babičku,“ vzlykla a rozkašlala se. Diana k ní přiskočila.
„Holčičko moje, teď nesmíš plakat, nesmíš. Musíš být v klidu, když budeš plakat, bude ti hodně špatně.“ Vzala ji do náruče. „Neplakej už, prosím,“ oči se jí zalily slzami.
„Ale maminko, tak mi řekni, proč za mnou nemůže přijít moje babička. Proč?!“ zaječela Pavlička.
„Protože tvoje babička,“ Diana se zamyslela, jak by děvčeti nejlépe vysvětlila, že s její babičkou je moc těžké pořízení. „Protože tvoje babička se nedokáže dohodnout,“ v tu chvíli ji to ale zamrzelo. Copak může vykládat šestiletému dítěti, že s její tchýní je nesnadná dohoda, protože se syna ještě zastává a podporuje ho v těch jeho lumpárnách? Podívala se na Pavličku. Na okamžik se jí zazdálo, jak by tahle odpověď děvče uspokojila. Děvčátko zavřelo oči a zhluboka si vzdychlo. Diana ji pohladila po tváři. Při každém dotyku se jí zmocňoval větší strach.
„Ale maminko, přeci je to moje babička. Tak za mnou musí přijít. A se mnou se vždycky dohodnout uměla. Tak co?“ Podívala se prosebně na Dianu. „Maminko, ty nechceš, abych se uzdravila?“
„Samozřejmě, že chci, ale…“ kde se to v ní bere, napadlo Dianu. Jak takové malé děvče může takhle vydírat? Kde to jsme? Stejně to má z táty, jinak to není možné.
„Tak co, mami, zavoláš tu babičku anebo ne?“ Pavlička se posadila na postel a ve tváři se jí objevil panovačný výraz. „No tak, mami…“
„Tak poslouchej, princezno,“ Diana se postavila vedle postele a ruce si dala v bok. „Já mám takový pocit, že si asi neuvědomuješ, s kým mluvíš. Tímhle tónem se mnou mluvit nebudeš!“
„Mami… já jsem jenom chtěla, aby za mnou přišla babička. A jsem nemocná, ty mi ji musíš zavolat…“ Hlas se jí zlomil a dala se opět do pláče. „Mami,“ špitla Pavlička po chvilce, „ty babičku nemáš ráda, viď?“ Utřela si nos do rukávu.
„Ale to víš, že mám,“ zalhala Diana. „To víš, že ji mám ráda, ale je to trochu složité, víš?“ Pohladila dívku po tváři a sáhla jí na čelo. Kdy to konečně poleví? Vždyť už má takovou horečku třetí den. Nakonec bude muset zavolat doktora. Posadila se opět na postel.
„Tak víš co? Vezmi si tady ten prášek, musíš teď usnout a vypotit se. A až se probudíš, bude tady tvoje babička. Ano? Já jí teď hned půjdu zavolat. Chceš?“ Usmála se.
„To víš, že chci, mami.“ Pavlička ji vzala okolo krku. „A určitě přijde, mami?“
„Určitě.“
„Slibuješ?“ Velké oči se na Dianu dívaly celé uslzené, ale zároveň se pokoušely o úsměv. Copak jí může říct ne?
„Slibuju.“ Diana položila dcerce tabletku na jazyka a podala jí hrnek s čajem. Potom ji přikryla až po uši, pohladila po tváři a odešla z pokoje.