Zmetek?

„To je zmetek, co pani…?“ ozvalo se někde za ní ve frontě. Zprvu tomu nevěnovala pozornost, ale po chvíli jí došlo, že ta poznámka patřila na adresu jejího syna, který se rozhodl trávit čekání na poště roznášením letáků z místa na místo a klábosením s ostatními zákazníky.„Nezlob a pojď si sednout tady na židli,“ napomínala ho, ale kdepak. Má živé dítě, přiznává, ale rozhodně zažila i daleko neposednější exempláře…Synek evidentně znechucen čekáním pobíhal po místnosti a za hlasitého výskotu bral do ruky všechno co uviděl. Chvíli ho tam honila a dávala mu za příklad chlapečka, který už dobrých deset minut stál téměř bez hnutí vedle maminky, která měla asi třicet složenek. „ Tak slyšíš, nedělej hlouposti, koukej, paní se bude zlobit,“ ukázala na paní za přepážkou v naději, že ho to vyleká. Nevylekalo. Sedl si ale na chvíli a pozorně sledoval co se děje okolo. Pozornost upřel na staršího pána, který seděl u stolečku. Prcek slezl že židle tak nešikovně, že tužka, která ležela na stolku spadla na zem.
„ Moh´by tu tužku sebrat,“ vyštěkl hlas ve frontě.
„ Pojď…“ chytla jsem syna za ruku, ale než jsem stačila cokoli doříct, pán se ohnul k zemi a tužku zvedl. „ On by tu tužku sebral,“ řekla podrážděně.
„ Ten jo teda,“ odfrkl pán v modrákách. Mohlo mu být tak sedmdesát a tvářil se otráveně. „ Ten tak,“ ukázal na chlapce. „ Ten jo,“ ohrnul při tom nechutně spodně ret.
„ Co o něm víte? Nic, “ vztek s ní jenom cloumal.
„ Vždyť to vidím, jak vás neposlouchá,“ trval si na svém.
„ Nemůžete to vědět, tak si hleďte svého a nechte nás na pokoji …“ bránila syna. Je živý a neposedný, přiznává, že je těžké udržet ho v klidu , ale svoje dítě si zkrotí sama. Pán se zařadil do fronty a celou dobu brblal, že dnešní společnost vychovává hajzly a že si nenechám nic říct a matka je ještě drzá a tohle je důsledek, když se takhle přistupuje k výchově…
Rozladila ji ta příhoda.Není příznivcem takových rozhovorů. Ke starším lidem chová úctu a vede k tomu i svého syna. Ctí důstojné rozhovory. Tenhle ale moc důstojný nebyl. Přesto, že ho nezačala, nebylo jí dobře na duši.
Když odcházela, pěkně nahlas pozdravila a s hlavou vztyčenou odešla. Všichni ostatní ji pozdravili. Ten pán ne. Vlastně to ani nečekala. Byla na něj naštvaná, že neví a soudí. A odsuzuje… Později ho viděla sedět na lavičce před obchodem. Neviděl ji. Seděl a brblal něco o tom, že dneska je společnost tak zkažená a celej svět šedivej. Koupila si zmrzlinu a její duše rázem pookřála. I díky sluníčku, které ten pán pro svůj šedivý svět neviděl Škoda. Jeho…