Víte, jak to bylo s Juliánou? Nevíte? Tak poslouchejte: Juliána byla dcera bohatého pána z Okoře. Tatínek se pyšnil, že má takovou dceru – Hezkou, chytrou a pracovitou. Udělal by všechno co jí na očích viděl. A proto, že myslel jen na její dobro, rozhodl se, že jí najde ženicha, který by jí byl hoden. Ale jak už to chodí, lásce se nedá poroučet a tak ani u Juliány na sebe nenechala dlouho čekat. Na tom, že se zamilovala by nebylo nic zlého, vždyť už měla na vdávání věk. Byla to sličná dívka s krásnými dlouhými vlasy a nejeden mládenec z Okoře, na hradě i v podhradí se za ní otočil. Co by dali za to, aby jim Juliána věnovala alespoň jeden jediný pohled. Ale kdepak, ta měla oči jen pro jednoho. Jmenoval se Janek a bydlel v malém domečku pod hradem. Celý den pracoval na svém políčku a měl se co otáčet, aby se uživil. Juliána za ním potají chodila, smáli se spolu a zpívali si a bylo jim dobře. Slíbili si svoje srdce a nikdo jiný pro ně neexistoval. Jediné, čeho se ale opravdu báli, byl Juliánin otec. Ten nechtěl ani slovem slyšet o tom, že by si jeho jediná dcera vzala muže neurozeného, jen obyčejného kluka z umouněné chaloupky, který neměl ani zlata ani drahých kamenů.
„Takového si moje dcera nikdy za muže nevezme!“ bouchl pěstí do stolu. A už měl i plán jak to zaonačit. Usmál se pod vousy.
„Janku, Janku, víš co se stalo?“ přiběhla jednou Juliána celá uplakaná do chaloupky. „Tatínek mě chce provdat za jednoho z hradních pánů.“ Plakala a nebyla k utišení.
„Neplač, moje krásná vílo,“ pohladil ji Janek. „Udělám všechno na světě, abych tvého otce přesvědčil, že moje láska k tobě je opravdová a úmysly čisté a že nikoho na světě nemiluji jako tebe.“ A na důkaz svých slov pohrozil pěstí.
„Janku, silou nic nezmůžeš. Když si můj otec jednou vezme něco do hlavy, není na světě nic, co by mu v tom zabránilo. Usedavě plakala a její slzy neměly konce.
„Co tedy navrhuješ?“ zeptal se Janek a neuměl si představit, že by mu jeho milou odvedl někdo jiný. Juliána se na něj podívala přesmutnýma očima.
„Jediná cesta, Janku, je, že spolu utečeme.“ Janek sice zprvu moc nesouhlasil, protože utíkat se nedá do nekonečna, ale tak moc Juliánu miloval, že by radši nežil, než aby byl bez ní.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Jistě to máš rozmyšlené. V tomhle jsi jistě po otci, když si vezmeš něco do hlavy není nic, co by tě zastavilo.“ Vymysleli spolu plán a Juliána utíkala domů, kde na ni čekali maminka a tatínek a hned jí oznamovali tu radostnou novinu, že nazítří přijede ženich, urozený pán, aby se představil a domluvily se svatební podrobnosti.
Juliána si vše vyposlechla, potom zívla a omluvila se, že je velmi unavená a musí se jít na ten slavnostní den pořádně vyspat. Utíkala do svého pokoje a zamkla za sebou těžké dubové dveře. Rychle si sbalila do ranečku pár důležitých věcí a lehla si. Když ponocný konečně odhoukal půlnoc, vzala uzlíček a potichounku se vykradla ven zadním vchodem pro služebnictvo. Měsíc na nebi svítil jako veliký bílý míč, občas zahoukala sova nebo sýček a z dálky se ozvalo zavytí vlka. Juliána se otřásla strachem. Sama by se do takové tmy nikdy nevydala, ale s Jankem po boku se nebála ničeho. Na rozcestí už to byl jenom kousek. Když tam dorazila, Janek už na ni čekal.
„ Kudy se vydáme, Janku ?“
„Myslím, že bychom měli jít na sever,“ řekl Janek rázně a popadl dívku za ruku. „Musíme pospíchat ať jsme co nejdál odtud, aby nás náhodou někdo nepotkal a nesnažil se nám zabránit.“ Dali se do běhu.
„Počkej ještě, Janku,“ Juliána vytáhla z ranečku zlaté korále, které jí dala maminka. „Dám si je raději na krk, z ranečku bych je mohla vytrousit.“ Jak řekla, tak udělala a za chvíli už pokračovali dál. Byla tma a jen měsíc na nebi jim jako velké oko svítil na cestu. Ještě že znali celý les nazpaměť. Co se sem nachodili, už jako děti prolezli každé křoví…
„Musíme se dostat tamhle na ten kopec,“ ukázal Janek někam do tmy. „Pak už nás hned tak nechytí.“ Jenže to byla ještě pěkná dálka. Běželi jak o závod, ale pomalu jim síly ubývaly a tak z běhu byla zanedlouho rychlá chůze.
„ Nemůžeme si chvilku odpočinout?“ zeptala se udýchaná Juliána. „Jen si na malou chvilenku sedneme, třeba támhle, u toho háječku.“ Ukázala na stín několika stromů.
„Dobře, načerpáme sílu, protože před sebou máme cestu přes černou rokli,“ přisvědčil Janek. Za pár okamžiků seděli na mezi a baštili jablíčka, která Janek odněkud vykouzlil. Všude bylo takové ticho, jen sem tam zaslechli hlas nějakého zvířete. Kdoví, možná to byl vlk nebo medvěd.
„Musíme pokračovat, moc času nemáme, a za chvíli začne svítat,“ zvedli se a pospíchali směrem, kde tušili černou rokli. Věděli, že je široká a hluboká a bude velmi obtížné ji překonat. Ale jiná cesta nebyla a tak museli statečně přistoupit i k tomuto úkolu. Seběhli malý kopeček. Chvíli se brodili vysokou travou a zanedlouho stáli na okraji rokle.
„Hlavně musíme být opatrní abychom si neublížili,“ strachovala se Juliána. „Kdo by nám pomohl, není tu živé duše. Janku, řekni, jak to uděláme?“ Na dlouhé přemýšlení ale nebyl čas a tak než Janek stačil odpovědět, vykasala sukni, zastrčila si za pas svůj raneček a pomalu lezla dolů za Jankem.
„Uf,“ oddychli si oba, když byli dole. „Tak to bychom měli,“ Juliána byla tak ráda že mají tak těžkou cestu za sebou, že se nad svojí statečností rozesmála.
„Jenže to není všechno,“ připomněl jí Janek. „Vzpomeň si na tu jeskyni tam za kopcem. Jako děti jsme se tam schovávali, pamatuješ? A tys tam nikdy nechtěla, protože jsi se bála.“
„To máš pravdu, Janku,“ Juliána se zamračila. „Ale nemáme jinou možnost kudy jít. Musíme do té jeskyně. Ale je to ještě daleko,“ utěšovala se. Samou radostí si začala zpívat.
Cesta jim rychle ubíhala. Nevěděli sice jak dlouho jdou, ale na obzoru viděli, že svítání přijde každým okamžikem. Rychleji jít nemohli, protože síla jim docházela. Věděli, že na odpočinek není čas, protože s prvními slunečními paprsky jistě vyrazí družina Juliánina otce, aby ji našla a přivedla zpět domů. A otec jim jistě slíbil štědrou odměnu.
„Jistě půjdou touhle cestou a budou hledat naše stopy,“ řekla Juliána. „Přemýšlím jak je zmást. Ale jiná cesta tu není.“
„Ale je,“ pokýval hlavou Janek. „Řekla mi o ní kdysi moje kmotřička. A taky řekla, ať to nikomu neříkám, a použiju jí jen tehdy, bude-li k tomu opravdu vážný důvod. Je to někde tady, pojď,“ táhl Juliánu za ruku. Zatáhl ji do mlází a Juliána byl úplně vedle. Tak o téhle pěšince neměla ani ponětí. Spoléhala na Janka. Vlekl ji za sebou, že mu sotva stačila. Už abychom byli v bezpečí, říkala si. Nohy ji bolely a byla unavená. Přišli na úzkou pěšinku, kde museli jít za sebou. První šel Janek a Juliána poskakovala za ním. Jak pospíchala, zakopla a upadla. A pak se jí přetrhly korále a rozsypaly se všude po zemi. Honem klekla na kolena a začala sbírat.
„Počkej, pomůžu ti,“ přispěchal Janek. „Nemůžeme je tady nechat, mohly by nás prozradit.“
„Vím kolik jich bylo,“ řekla a začala je počítat. „ Jsou všechny, můžeme jít dál.“
Rozsypané korále je zdržely jen na chvilku a za pár okamžiků je přivítaly sluneční paprsky. Ale už byli dostatečně daleko od Okoře a věděli, že mají velký náskok. V okamžiku, kdy si chtěli malinko odpočinout, za sebou uslyšeli dusot kopyt. Tak tak že se stihli schovat do křoví. Poznali, že je to jeden bandy lotrů, co tu slídí po kraji a okrádají chudé lidi.
„Janku, možná se budeme muset rozdělit. Jestli si nás všimne, měli bychom ho nějak odlákat a když budeme každý sám, můžeme ho snadněji ošálit.“ Jezdec projel bez povšimnutí a jim se ulevilo, že je neodhalil. Teď už je to jenom malý kousek k jeskyni. Vylezli z úkrytu a vydali se směrem k vysoké skále, kde byla jeskyně. Jakmile budou uvnitř, mají vyhráno. Sice nevěděli, co je uvnitř a co je čeká na druhé straně, ale ať je to cokoli, budou pořád spolu. Vtom za sebou opět zaslechli dusot. Ohlédli se a jediný pohled stačil, aby poznali, že je zle. Vůbec je nenapadlo, že si na ně počíhá celá banda lupičů.
„Musíme se jim ubránit,“ volal Janek a chystal se k boji. „Vždyť už je to jen kousínek k jeskyni…“ Strhla se obrovská bitka. Házeli po sobě šiškami a koulemi z mechu a nakonec jim Juliána hodila i svůj raneček. Jen aby se jich nějak zbavili. Lupiči se na něj vrhli, čekali, že tam bude něco cenného, ale kromě pár hadříků co si vzala dívka s sebou. tam opravdu nic jiného nebylo. A ty je zachránily. Zloděje zdržely a Janek s Juliánou stihli vběhnout do jeskyně. Ještě zaslechli, jak koně doběhli k jeskyni a jezdci seskákali na zem.
A tady příběh končí. Od té doby je totiž nikdo nespatřil. Ale říká se, že tam, na druhé straně skály, je poklad. Poklad, který chtělo najít a odnést už hodně lidí. Jenže ho mohou objevit jen lidé s dobrým srdcem a dobrými úmysly. A pokud se ti lidé mají k tomu ještě rádi, pak ho jistě najdou. A kdybyste tam někdy měli cestu, pozorně se rozhlížejte kolem a buďte potichu – třeba tam někde potkáte Janka s Juliánou.
( březen 2003 )