TAK UŽ JSME TO BOUCHLY

„Tak už jsme to bouchly,“ volala mi sestra Janča z práce, kde byla poslední den a loučila se velkou láhví šampusu. „My taky,“ povídám já, sedíc u stolu v obýváku u tety Libušky. „Ale z druhý strany.“
„Cože?“ divila se. „Taky šampus?“
„Ne, víno,“ usmála jsem se hořce. „Ale říkám, z druhý strany.“
„Tomu nerozumim.“
„Ani nemůžeš…“ A pak jsem jí pro pobavení vylíčila, jak jsme si s tetou chtěly dát po výborném obědě sklenku výborného vína.
„Nojo, ale já nemám vývrtku,“ řekla teta jakoby nic.
„Tak neva,“ pokrčila jsem rameny. „Uvaříme si čaj.“
„No to ne, to víno otevřeme,“ trvala na svém teta.
„Této, ty mě děsíš, a jak to chceš udělat?“
„Nic se neboj, něco vymyslíme,“ pravila a s trhnutím otevřela šuplík. „Nějak si už poradíme.“ Vzala do ruky velkou vařečku.
„Nechceš to tam vrazit, že ne?“ zeptala jsem se opatrně.
„Třeba by to vařečkou šlo,“ řekla a píchla do špuntu. Ani se nehnul. Samozřejmě.
„Já myslím, že to nepůjde, kašli na to, uvaříme si ten čaj. Já víno ani nemusím,“ snažila jsem se ji odradit, ale byla odhodlaná udělat pro lahodný mok cokoli.
„Koukej, když už to tu máme, tak to vypijeme,“ rozkročila se. „Neboj se a drž.“ Chytila jsem láhev oběma rukama a držela. Teta paličkou na maso bušila do vařečky a přeci jen pomalu vrážela špunt dovnitř. Moc to ale nešlo. Pak se malinko pohnul a víno vystříklo ven. „Vidíš, už to půjde,“ řekla vesele teta. Jen aby, napadlo mě. Chtěla jsem navrhnout, že dojdu klidně zazvonit k sousedům a vypůjčím si vývrtku, ale najednou se ozvalo křup! A mě zůstalo v ruce jen hrdlo. Víno se rozlilo všude kolem. Bylo v koberci, na mých kalhotách a ponožkách, byla ho plná zásuvka s příbory.
„No, a máme to,“ řekly jsme téměř dvojhlasně.
„A co teď?“ zalykala jsem se smíchy. „Mat a Pat by nám mohli závidět.“
„Teď,“ utírala si teta slzy od smíchu. „Teď si, má milá, uvaříme konečně ten čaj.“