O smutku

není špatné mluvit.To, že mluvím o smutku vůbec neznamená, že jsem smutná. Přečetla jsem si v deníčku

xxhiddenface.bloguje.cz

mojí kamarádky ( pokud ji tak smím označit ) povídání kapku smutné a rázem jsem věděla, o čem Vám chci povídat já. Nebudu to dlouho protahovat, ale chvilku se zastavím…
Poslední dva roky jsou pro mě poněkud smutné. Vloni mi odešli dva kamarádi, když se u Jičína střetlo jejich auto s kamionem. Byli manželé a odešli spolu. Na něco dobře, na něco špatně. Zanedlouho zemřela Zuzanka Navarová, výtečná zpěvačka, kterou jsem měla moc ráda. Před měsícem mi odešla milovaná sestřenice a dodnes vlastně nevím proč, co se stalo, co ji zradilo… Každý odchod někoho, koho máme rádi, bolí. A mě jeden takový bolí už třináct let.
Byl to můj spolužák, kamarád, přítel a mohl být i něco víc. Z nějakého důvodu nebyl, ale naše přátelství se upevnilo a věděla jsem, že on by mě nikdy nenechal na holičkách. A pak se to stalo. Najednou nebyl. Zemřel za podivných okolností a já tomu pořád nemůžu uvěřit. Dlouho mi trvalo, než jsem se zbavila představy, že se otevřou dveře a v nich stojí on, tak jako mockrát. Byl zdrojem zábavy, dobré nálady, studnice nápadů, ale i vědění. Byl bohatý a rozdával každému…
Za všechny ty roky jsem mu nebyla dát kytičku na hrob. Nejdřív jsem ho chtěla potají najít a tak jsem prošla celý hřbitov. Nenašla. Pak jsem slyšela, že ho nepochovali, ale jeho popel rozptýlili tam, kde to měl rád. Pak ale kdosi říkal, že to není pravda a já neměla odvahu jít se zeptat jeho rodičů, kde má hrob. A minulý týden jsem se zeptala paní Marušky, která chodí se mnou zpívat, jestli neví, kde je Aleš pochovaný . Vysvětlila mi to a já kroutila hlavou. „To není možné, prošla jsem ten hřbitov celý a nic.“ Přitom tak jak Maruška říkala, je to skoro u hlavní cesty. Jezdím každé pondělí kolem buštěhradského hřbitova. Pokaždé projedu a je mi jedno jestli je to večer nebo přes den…
Ten večer jsem jela ze zkoušky tou samou cestou a když jsem minula hřbitovní zeď, bylo mi divně. Znáte ten pocit, když se na vás někdo dívá a vy ten pohled cítíte… Pořád jsem se otáčela a bylo mi v autě nepříjemně. Jako bych tam nebyla sama. Po tvářích se mi rozkutálely slzy a v krku mě pálilo.
„Vím, že jsi někde tady,“ řekla jsem a plakala nahlas. „Proč jsi mě tu nechal? Vždyť víš, jak jsem tě milovala…“ Vzlykala jsem a s každou slzou moje bolest odcházela. Vím, že se mi Aleš Veselý nikdy nevrátí, že už ho mám jen ve svých vzpomínkách, a ze srdíčka mi ho nikdo nevymaže. Už to tak je. Několikrát se mi o něm zdálo. Bylo to tak milé, že se mi nechtělo ráno z postele… A i když je mi smutno a stýská se mi po tom klukovi s velkýma modrýma očima, vím, že by nechtěl, abych plakala.Když jsem přijela domů, zapálila jsem svíčku na krbu a poslala mu šeptem vyznání. A stejně tak i teď jsem zapálila svíčku a věřím, že se někdy ještě potkáme.
Nebojím se smrti, myslím, že smrtí život nekončí, naopak možná začíná něco vesmírného, obrovského a nekonečného. Jen škoda, že si o tom nemůžeme vyprávět… No, tuhle úvahu nechám na jindy.