Tak teď jsme měli pěkně nahnáno !

Náš mladík se zamknul vkoupelně. Co si budeme povídat, jednou to přijít muselo.
Slyšela jsem jenom CVAK u koupelnových dveří a čekala co z toho vyleze. Chvíli ticho a potom se začaly ozývat divné zvuky.(Někoho možná napadne, jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko… Prostě se to stalo. Maminky chápou, tatínkové možná kroutí hlavou, ale prostě se to stalo, no)
„Maminko, já chci ven,“ byla první normální věta, kterou jsem od příchodu ze školky slyšela.
„Tak otoč tu černou páčku nahoru, zlato“ snažila jsem se nehysterčit a zdržet se výhrůžek typu Počkej až vylezeš, to si mě nepřej…
“ To nejde, maminko, a asi se poblinkám.“
“ Ale jdi ty, „pomalu se mě zmocňovala panika, ale ON nesmí nic poznat. „Zkus to, ještě to zkus, pomalu, nepospíchej a klidně otoč tou černou páčkou.“ Byla jsem kupodivu vklidu, i když jsem měla strach.
„Nejde to…“ Chvíli jsme to zkoušeli domluvou, potom jsme chtěly s mamkou odšroubovat jakousi plastovou pojistku, ale akorát jsme ji vožvejkaly a nic nepovolila. Nakonec jsme musely zavolat taťku, i když mamka chvíli předtím navrhla, že vyleze na žebřík zvenku a nějak se do koupelny dostane oknem. Ocenila jsem její statečnost, protože vím, jak se bojí výšek. A naše koupelnové okno je tak ve čtyřech metrech. Ale ani to nevyšlo, protože žebříky jsou na zámek a klíč je kdovíkde… A ONdra si začal prozpěvovat. No počkej, ty pacholku, až budeš venku!
Taťka zakročil, a já ho celou dobu mírnila, že jednou to přijít muselo, hlavně ať mu nenadává skrz dveře. Povedlo se, chlapínek byl zachráněn a když vylezl ven a padla na něj sprcha výtek, že se to nedělá a co se všechno mohlo stát a jak jsme se o něj všichni báli, pokýval hlavou a řekl vážně:
„Já už to neudělám, maminko, já jsem měl takovej strach,“ vzal mě kolem krku, no copak jsem mu mohla vynadat? A ON dodal :“ Já jsem měl takovej strach že tam umřu hladem a žízní…“