„Teda řeknu ti, tuhle jsme se nasmály,“ volala na mě paní učitelka.„Jak je ten Ondra mazanej,“ Zastavila jsem se a poslechla si příběh, který mě velmi pobavil. Můj chlapeček říká, že nejí zeleninu, protože by byl zelenej a když už musí, snaží se ji alespoň zamaskovat.
Nasunul na vidličku miniaturní kousek červené papriky a na ni nakupil brambory. Hlavně aby nebyla vidět. Jenže ona, potvůrka, vždycky někde vykoukla. ON kupil a kupil a přidával brambory až si vytvořil neforemnou kuličku. Ta se mu při přemísťování do pusy svezla z vidličky a spadla do talíře. Mravenčí práce začala nanovo. Trpělivě uplácával další kuličku na vidličce a pečlivě maskoval sebemenší kousek červené barvy.
I já jsem se smála až mi tekly slzy. Živě jsem si to představovala. Má bezbřehá fantazie vykreslila i ty nejmenší detaily. Jak znám synka, jistě se nemýlila.
„No a jak to dopadlo? Snědl ji nakonec?“
„Snědl. Pěkně si to našťouchal na tu vidličku a aby měl jistotu, že ji opravu neuvidí, zavřel oči a bylo to.. My jsme se s říďou a kuchařkama tak nasmály…“
Umím si to představit. Směju se ještě teď. Když jsem tuhle historku četla Ondrovi, poslechl ji beze slova až do konce a potom se zeptal : „A to se doopravdy stalo?“