Noční výlet

„Maminko, já se jdu vyčůrat,“ ozvalo se jí u hlavy. Sáhla po budíku. Čtyři nula osm. Panebože…
„Tak jdi, šmudlo, ale opatrně po schodech, jo?“
„Neboj,“ slyšela z dálky. Okamžitě zase usnula. Jak dlouho spala, nevěděla, ze snů ji vytrhlo volání.
„Maminko, kde jsi? Maminkooo…“ Ve vteřině byla na nohou a bosa letěla po schodech dolů.
„Kde jsi?“ Vběhla na záchod, ale prcek nikde.
„Maminkooo,“ natahoval. Rozsvítila a zmateně pobíhala po bytě.
„Tak kde jsi, šmudlo, kam ses schoval?“
„Maminkooo,“ plakal. Ten zvuk se ozýval … od vchodových dveří. Vzala za kliku. Odemčeno? Otevřela dveře a vykoukla do dlouhé chodby. „Maminkooo,“ vzlykal.
„Ježíši,“ vykřikla. Bosé nožky ťapaly po studené dlažbě a chlapec v pyžamku se otřásal pláčem. „Pojď sem,“ běžela k němu. „Co tady děláš?“ Vzala ho do náruče. „Kam jsi šel, prosím tě, co děláš na chodbě?“
„Já,“ vzlykal, „já jsem se ztratil.“ Chytil ji kolem krku. „Maminko, já jsem tak rád, žes mě zase našla.“
„No tak už neplač a pojď zpátky do postýlky.“
„Dobře.“ Oči se mu zavíraly a stisk rukou povoloval. Když ho dávala do peřin, spal jako medvídek.
Ráno se o nočním výletu nikdo nezmínil, ale když dopil kakao, lišácky na ni mrknul a procedil mezi zuby: „Mám tě rád, ty moje kočičko.“