Mluvte se svými dětmi !

Milí rodiče, mluvte se svými dětmi. Je to důležité nejen pro ně, ale i pro vás. Nechci dělat chytrou,neb o komunikaci toho bylo již řečeno víc než dost. Proto se zdržím dlouhých průpovídek a dám pár vlastních příkladů:

Můj syn chodil se školkou na plavání. Po pár hodinách byl naprosto negativní a učitelka i plavčík vyřízení, že vůbec nespolupracuje. Čert vem těch patnáct stovek, řekla jsem si, ale něco za tím vězí. A já tomu přijdu na kloub.
„Maminko, já nebudu chodit na plavání,“ plakal každé úterní ráno, když jsem brala do ruky batoh s plavkami a osuškou.
„Ale broučku, vždyť je to prima. Vyblbneš se, jak já jsem se vždycky těšila,“ zavzpomínala jsem na doby dávno minulé.
„Ale já tam opravdu nechci, maminko. Mě se tam nelíbí.“ Plakal, až se mi srdce svíralo.
„ONdrulko, co se stalo, vždyť ses tam tak těšil…“ A ON se rozpovídal, že neumí plavat jako někteří. A že se neumí potopit a nechce aby se mu ostatní smáli.
„A tak je to teda…“ došlo mi. „Koukej, vždyť proto tam chodíš, aby ses to naučil. Některé děti zase neumí tak pěkně malovat nebo zpívat jako ty. Za to se přece nemusíš stydět. A kdo se ti směje, ten je hloupej. Ty se taky přece nesměješ dětem, které neumí to, co ty.“ Odešel do svého pokoje a tím debata skončila.
Po další hodině mi paní učitelka v údivu vyprávěla, jak byl ONdra bezva, jak s chutí dělal to, co ostatní… Řekla jsem jí o našem rozhovoru.
„To by mě teda nenapadlo,“ kroutila hlavou.
„Mě taky ne.“

To bylo plavání. Stejné to bylo s angličtinou a v neposlední řadě se sportovní aktivitou.
„Nebudu chodit na judo,“ odfrkl při sledování kluků v kimonech. „Neumím to.“
„Pojď, ONdro, je to psina,“ řekl mu Pavel. „Tady si vyhrajem.“
„Ne,“ kroutil hlavou můj syn. Nedal na přesvědčování Bertíka, Sama ani Mikuláše. Po třech hodinách to vzdal se slovy „Já tam chodit nebudu, protože se mi nelíbí jak do sebe strkaj.“ Uzavřel kapitolu Judo mávnutím ruky.
„Prima, nemusíš chodit na judo, ale něco dělat budeš,“ oznámila jsem mu. Následovala debata, které jsme se zúčastnili oba a na plno. Včera byl v SOKOLe. Do šatny přilítl uřícený a v očích měl štěstí a uspokojení.
„Maminko, příště jdu zas,“ usmál se a mě spadl obrovský kámen ze srdce.

Vždycky se bál zubaře. Kdo by se nebál? Po pár návštěvách v ordinaci chodil kolem zubního kartáčku se zavřenýma očima. Našla jsem mu novou paní doktorku, povyprávěla dopodrobna co ho čeká a proč a pak ho objednala. Dneska jdeme. Ptá se mě už od minulého týdne, kdy už to bude, protože se docela těší…
Určitě tohle všechno víte a já jen mlátím prázdnou slámu, ale najděme si na ty prcky víc času, uberme si ze seriálů a Receptářů. Naslouchejme dětské duši dokud je čas. Je to přece naše maminkovská i tatínkovská práce.

Určitě se nám to jednou vrátí!

P.S. U zubaře vše proběhlo s úsměvem a bez problémů. Větší strach jsem měla zřejmě já.