I přes svůj chlad si zdánlivě beztvará masa umí díky šikovným rukám najít cestu k srdci
Vysoký muž s pevným stiskem ruky, který dokáže ze studeného kamene vykouzlit zázraky. Co v odborných publikacích nenajdete je fakt, že je výborný vypravěč, má rád rakvičky se šlehačkou a legraci. Říká: „Život už je takovej, že přináší komplikace.“ A ví o tom svoje. To všechno a mnohem víc je akademický sochař Jiří Kačer z Hostivice.
Nezděděná vášeň
Pan Kačer se narodil v Praze v roce 1952. „Maminka byla švadlena a otec automobilový inženýr. Doma byl Svět motorů a Žena a móda,“ vzpomíná modrooký muž. A přesto v něm dřímaly úplně jiné ambice. Dětství strávil ve Střešovicích. Po ukončení základní školy přišel neúspěšný pokus o přijímací zkoušky na výtvarnou školu v Praze. „Nesplňoval jsem požadavky tehdejší komplikované doby,“ vzpomíná. „Tak jsem se vyučil štukatérem.“ Tehdy přičichl k sochařským věcem a technologiím kolem, hlavně architektuře, která pro něj neztratila kouzlo dodnes.
Pořád to bylo málo
Záhy si uvědomil, že studium v Praze není příliš inspirativní a zvolil Střední školu kamenickou a sochařskou v Hořicích. „Ve třídě nás bylo jen 5 sochařů, a to nám dalo větší prostor pro komunikaci,“ říká. „Hořická „šutrárna“ mi dala dokonalou znalost práce s kamenem, především s pískovcem. A základy k restaurování soch,“ dodává jeden z uznávaných a respektovaných restaurátorů u nás. V roce 1975 začal studovat na pražské Akademii výtvarných umění. „Mě, stejně jako ostatní kolegy nevychovávala škola, ale spíš vzájemný kontakt.“ Kámen se pro něj stal vším, snažil se o vlastní vyjádření a to se mu povedlo. Nejranější Kačerovy práce svědčí o rozhlížení se v tradici českého i evropského moderního sochařství.
Nevzdal se a uspěl
Před revolucí se nedalo s kumštem moc prosadit. „Galerie byly pro oficiální umělce. Ale byla i místa, která byla naštěstí přístupná i neoficiální tvorbě, například Makromolekulární ústav na Petřinách. Tam se konala setkání a výstavy dnes zahrnuté pod označením „generace 70.let“. Po čtyřletém období působení na Akademii výtvarných umění v roli pedagoga se začal pan Jiří věnovat vlastní tvorbě a restaurování. Některé kopie parléřovských soch na Mostecké věži Karlova mostu jsou právě jeho dílem. „Taková socha se nedá dělat nepřetržitě. Člověk pak ztrácí schopnost kritického pohledu. Socha je umělecké dílo a kopie musí být opět umělecké dílo,“ zamýšlí se umělec nad postupem práce. „Je to dřina, ale když vidíte monumentalitu kamene a jak je vzdorovitý, musíte tu věc promýšlet a spolupracovat s ní. A to se mi líbí.“
Proč zrovna kámen?
Ať pracoval s opukou, pískovcem či africkou žulou, stále má před každým z těch materiálů úctu a respekt. „Rád využívám třeba stopu brutální technologie, kdy se při jádrovém vrtání diamantový vrták opotřebovává, vznikne nádherná stopa a vystoupí nevšední grafika.“ Díky novým postupům a technologiím zpracování nachází nové pohledy na chladný kámen. Za zmínku stojí Obelisk, který vznikl v rámci projektu V. Preclíka „Křížová cesta 21.století“ a našel svoje místo u Kuksu ve východních Čechách. „Snažím se, aby kámen zůstal kamenem. Nechci jej nijak znásilňovat. Musí zůstat svůj a snad se mi to daří.“