PÁR STANIC

Starší dáma v bílém elegantním pláštíku nastoupila na Můstku do vagonu metra a usedla vedle prošedivělého elegána.
„Nevadí vám, že si sednu k vám? Mě se dělá špatně když jedu proti směru jízdy,“ řekla, aniž by se někdo ptal. „Já musím sedět po směru, víte? Já už mám pětaosmdesát a mám svoje představy …“ Pán pokýval hlavou, hlasitě se zasmál a asi chtěl něco říct. Ale paní začala povídat. Tak se nejen muž, ale i ostatní cestující v blízkém okolí dozvěděli, že její tetička zemřela v pětadevadesáti, ovšem narodila se za rakouska-uherska. Taky se pochlubila, že jezdí každý rok s cestovní kanceláří do světa, vystudovala vysokou školu ekonomickou a jednou si ji chtěl vzít jeden oficír, má důchod dvanáct tisíc a slováci jí nevadí. To prostě nešlo neslyšet. Pán se zhluboka nadechl a znovu chtěl asi něco říct. „Tak nashledanou,“ zvedla se na konečné a vystoupila z vagonu. Vyběhla schody nahoru a zmizela v davu.
A ten pán tam stál v němém úžasu a hleděl tím směrem, kde už ji teď mohl jen tušit. Byla pryč, ale svůj otisk nechala na mnoha místech ….