3.den – středa 12.srpna ( dnes má svátek Klára )
V půl sedmé budíček. ONdra v noci zase pochodoval ve stanu
i se spacákem. V půl třetí jsem ho vedle sebe nenašla a po chvíli hledání jsem ho objevila v rohu schouleného do klubíčka pod spacákem. Jestli ono to nebude tím, že to máme trošku z kopce…
Ve čtvrt na osm jsme byli po snídani,
já jsem si dala rychlou sprchu a ONdra intenzivně kreslil až do devíti, takže teplou nestihl. Čuně. Nebe, zpočátku zatažené, se rozjasnilo a čekal nás tedy krásný den.
Vyrazili jsme před desátou. Pěšourem po modré k autobusové zastávce a podél rušné silnice až na rozcestí. Cedulka říkala že na Čertovy hlavy je to 0,5 kilometru. To sice jo, ale do takového stoupáku…. Co se pořád divíš, holka, kopce jsou tu všude kolem. Ovšem podívaná
stála opravdu za to. Mladík prolezl skály skrz na skrz a okusil i trochu strachu, když jsem se vydala kolem skály jinou cestou, prostě z druhé strany. ON mě najednou neviděl a volal: „Maminko, mami, kde jsi?“ a dokonce plakal. Když mě za pár vteřin uviděl, tak místo radostného objetí přišla oznamovací věta s otazníkem na konci: „Zlobím se na tebe, víš že jsem měl fakt strach?“ Nepovídej, že by? Zasmála jsem se a u srdíčka mě to hřálo. Lákalo mě vydat se na okruh dlouhý 12,5 kilometru a obejít všechny skalní útvary v okolí, ale měli jsme sandály a terén byl opravdu spíš na pohorky. Tak jsme se rozhodli, že dojdem ještě na Klácelku, což mělo být podle směrovky celý jeden kilometr. Nuda, málo. Ale aspoň něco.
Takže zase dolů z toho kopce na rozcestí a pak ještě do většího a do ještě většího kopce, až jsme tam došli. Kořeny a písek na sandály opravdu nejsou, ale to pokoukání…. ONdrovi se nechtělo vracet zpátky, Klácelka je opravdu krásná. Taková jako jeskyňka a vytesaní rytíři a král…
Po dlouhém přemlouvání se dal zlákat na smažák a že teda půjdem. Takže když jsme dorazili do kempu, dal si ONdra za odměnu zmíněnou pochoutku a já klobásu. A malý od cesty a nanuka a nanuka. Polední siestu zakončila partička prší.
Bylo pod mrakem, pak i trochu skráplo. Ale kafíčko u stanu to neohrozilo. Docela mě bolela lýtka, ale ONdra byl v pohodičce.
„Mamčo, zítra půjdem radši někam pěšky, viď? Než autem,“ ušklíbnul se. No tak dobře. Rozbalila jsem mapu a promýšlela trasu pro zítřejší „procházku“. Kdoví, třeba dojde na ten okruh 12,5 kilometru….
Jenže po odpočinku nám otrnulo, takže jsme se po třetí, spíš ve čtyři, vydali zase na špacír. Kilák to bylo do vsi a zpět a pak z rozcestí po žluté k dalším skalním útvarům. Směrovka říkala: Harfenice 1,5 kilometru a Had dalšího půl kiláku. Pohoda! Vyrazili jsme kolem domů vysokou trávou, do kopce a pak už byla jen rovina. Dlouhá, předlouhá. Les byl o poznání hezčí než ten dopolední, za silnicí na druhé straně, ale nevím proč, měla jsem divný pocit. Sami, v úplně cizím lese, nikde ani živáčka. Ještě že ONdra nechtěl vyprávět o příšerách. Dramatický moment přišel ve chvíli, kdy jsme na zemi našli dvě asi 30 centimetrů dlouhé kosti. Ó jé.
„Mamčo,“ (teď mi tak začal zničehonic říkat, nevím proč…) „Co kdyby na nás vybafl z křoví…,“ zamyslel se a vykřikl „vlk.“ Přejel mi mráz po zádech při představě obyčejného psa. A tak následovala přednáška o nebezpečí cizích zvířat, kterým jde od huby pěna a snažila jsem se při tom zaplašit pocit, že nás neustále někdo sleduje. Od vztekliny jsme zvolna přešli ke klíšťatům a ONdra mi za chvíli povídá: „No podivej se, jsem samý klíště.“ Po rychlém ohledání postižených míst jsem ho ujistila, že může být v klidu. „Prostě jsi poštípanej od komárů. To je v pohodě, to zmizí. Nenamazali jsme se…“
„Tys mě nenamazala…“ Měl pravdu. To se prostě stane.
Cesta nám uběhla fajn, ovšem já jsem pusu nezavřela, protože synka už ráno popadla touha slyšet všechno o mém dětství. Takže jsme probrali úplně všechno. Moje hračky, jak jsem si hrála, moje prázdniny, prostě všecičko na co jsem si jen vzpomněla. A nejhorší na tom bylo, že pořád neměl dost. Začala jsem propadat panice, že si budu muset začít vymýšlet, když v tom se před námi ukázal nádherný výjev, nazvaný Harfenice.
ONdra byl jak u vytržení. Tentokrát jsme měli oba kecky, takže nic nebránilo lézt vzhůru po skalách. A když lézt tak samozřejmě oba.
„Teda, která mamka by se mnou takhle lezla nahoru,“ řekl uznale, když jsem se jako raněný kamzík vydrápala na vršek skály.
Nečekal na reakci a mířil ještě výš.
„A stop!“ vykřikla jsem. „To ne. Budeš se držet u mě, je to nebezpečný, podívej jak je to hladký.“ Když jsem si představila že stačí jeden chybný krok….
„Ale když tady je to tak hezký,“ řekl napůl smutně, napůl uraženě.
„Právě proto, že toho hezkého máme před sebou ještě spoustu. Měj rozum a pojď dolů.“ Slezli jsme opatrně dolů na cestu a pokračovali k Hadovi. A ten ONdru naprosto uchvátil.
Však jsme se tady taky pěkně zdrželi. A zase jsme lezli…. Opatrně, ale lezli. Když jsme se dosyta vyskotačili, obrátili jsme kroky svoje zpět. A přišla chvíle, které jsem se obávala: „Mamčo, vyprávěj mi zase o těch tvých hračkách jo? Prosím,“ sepnul ručičky v prosebném gestu. A mě vám najednou začaly naskakovat vzpomínky. Vybavila jsem si hračky, které jsem měla, když mi bylo míň než ONdrovi teď. Vzpomněla jsem si na loutkové divadlo a pračku a šicí stroj a pokojíček s panenkami a spoustu jiných hraček, kterých bylo ale suma sumárum stejně mnohemkrát míň než mají děti dneska.
„To mi neříkej, žes měla tak málo hraček,“ zamračil se. A pak o tom dlouho přemýšlel a vůbec mu nešlo do hlavy, jak jsem si s tím málem mohla vystačit. Pak se na mě podíval a já čekala, co zas moudrého pronese. Řekl mi pevným a jistým hlasem: „Už mám fakticky hlad.“ Nahlas jsem si oddychla. Přidali jsme do kroku, zpáteční cesta se zdá vždycky kratší, a v půl sedmé začal ONdra chystat večeři.
Šup s tím do kotlíku a míchat a míchat. Báječné těstoviny se sýrovou omáčkou jsme doplnili buřtem a před sedmou se slavnostně zasedlo na kempinkové židličky. Holt kdo umí, umí. Vitana nás zase zachránila. Nádobí jsem umyla já a bylo nám božsky.
Po večeři jsem zavelela osprchovat a zatímco já stála frontu na holčičí, ONdra se dosytnosti vybahnil na klučičí. Už je to prostě velkej kluk, už se obstará sám. Jakoby mu sprcha dala novou energii, začal se chovat podivně. Já to přisuzuju spíš velké únavě, protože se mu to tak prostě stává. Ale když začal dorážet na ostatní obyvatele kempu, došla jsem k názoru, že než nastane nějaký malér, bude lepší jít do hajan. Trochu jsem ho musela pobízet a pak dokonce zatrhnout prší a tak mu nezbylo nic jiného, než zalézt do spacáku Během pěti minut usnul. Lépe řečeno lehl a mezi dobrou a noc už chrápal. Nahlas.
V noci (bylo půl páté ráno, ale pro nás hluboká noc) se rozpršelo až nás to vzbudilo. ONdru spíš vzbudilo čůrání a když lezl ven, zakopl, šmudla, o šňůru od stanu a malinko pobořil předsíňku. Zasakroval kdo to tam dal a že má mokrý záda, ale zalezl zpátky a vydržel spát do půl osmé. Když jsem slyšela jak bije voda do stanu, vzpomněla jsem si, že máme na šňůře osušky. Ty budou ráno turch, no teď už tam nepoletím. A světe div se, ráno byly jen vlhké, těch několik málo větví, pod které jsem včera napnula šňůru, je uchránilo. Takže velké sušení se nekonalo. Usnula jsem bez ohledu na osušky, otlačená, nevěda zda si lehnout na levý či pravý bok. Spánek mě zastihnul v poloze na břiše a bylo mi docela pohodlně. Někde v dáli jsem vnímala bolavá lýtka, ale to se rozchodí.
Dnes tedy 12 kilometrů pěšmo!