Třicedevět

„Třicedevět,“ zní mi v uších u několik hodin. Vylezla jsem na Malostranské z metra aměla fakt málo času na cokoli. Zapadla jsem do prvních dveří, u kterých jsem viděla chladící box s nápoji. Vyndala jsem třetinkovou, jemně perlivou vodu a nesla ji chlapíkovi u pultu.
„Třicedevět,“ řekla věcně, aniž by se zatvářil jinak než otráveně, nebo se, nedejbože, pousmál. Polkla jsem a vysolila na pult pade. Vrátil mi neochotně korunu na čtyřicet a přisunul desetikorunu. Teda, kdyby mi to nebylo blbý, vrátila bych ji a žíznila. Ale blbý mi to bylo, tak jsem řekla „Dík“ a odklusala do Valdštejnské.
Co se divíš, holka, Malá Strana je Malá Strana. Tady je jinej život než na periferii. Jest mi to poučením pro příště. Ať už v jakémkoli ohledu. Nejsem žádná držgrešle, ale příště budu raději nakupovat u vietnamce v Dejvicích za „vanáčt,pani“ a na pochůzky pojedu vždycky s flaškou. Je holt volná tvorba cen…