Dvě

Dvě dámy středního věku se sešly na nástupišti metra. Ta, co čekala se tvářila očividně naštvaně. Ta co přišla, očividně pozdě, remcala:
„Měla jsem si vzít teplou šálu,“ přitáhla si tlustý šátek ještě víc pod bradu.
„Hm,“ reakce té druhé byla všeříkající. Podle podoby mohly být sestry. Podle výrazu útrpnosti v obličeji klidně dvojčata. Střídavě se dívaly na hodinky a směrem k tunelu a tříminutový interval hodnotily jako něco strašnýho, hroznýho, votřesnýho, no prostě zoufalýho. Ta v šále spočinula zrakem na ciferníku svých hodinek o pár vteřin déle a pak řekla hlasem, při kterém jsem sebou leknutím trhla:
„Přišla jsem pozdě, já vím. Najednou se podívám na hodiny a je čtvrt pryč.“
„Hm,“ mávla rukou ta druhá. Obě vypadaly, že budou plakat. „Teď to ujelo, ale pojede další.“ Po téhle odpovědi si její kamarádka úlevně oddychla. Fakt, že je naděje, že to metro nebylo poslední, ji zjevně potěšil.
„Měli jsme zbytky,“ řekla ta v šále, když lezly do vagónu.
„Jaký zbytky? Ty jste měli včera ne?“
„Zbytky těch včerejších zbytků,“ polkla. „A bylo to málo.“ Koutkem oka jsem si změřila její vzhled: kožená bunda dobře padnoucího střihu, kožená kabelka a nové sportovní boty – kožené – nevypovídaly nic o tom, že by trpěla nouzí. „Pro dva málo. To jsem si ale pochutnala.“
„Hm“ už znělo trochu omšele.
Kam jely, proč, za kým, nevím… Pak se mi v davu ztratily. Ale pak se zase objevily. U stánku se svařákem na Andělu. Obě se smály, po smutku a trápení ani stopy. Že by si jen potřebovaly v mrazivém večeru udělat dobrou náladu? Jako já?

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>